One rainy day.. /minsung/

~16~

lee._minho.

Cesta v pořádku? :)

Jojo, všechno ok!

Super, těším se na tebe :))

<3

__

Měl bych se přes něj přenést. Okay, mám ho mega hodně rád, ale něco mi říká že to nevede k ničemu dobrému. Možná až si k němu najdu zase tu důvěru, co mezi námi byla když jsme se začali bavit poprvé. V době, kdy jsem si psal deník. No nic.

Konečná zastávka, prosím, vystupte.

Popadl jsem batoh, vycupkal z autobusu s vydal se směrem k Minhovo domu. Je to kousek. Na to že bude jen pět, začíná být zima. A déšť nevypadá na to, že by hodlal ustoupit.. meh.. Aspoň že mám tu mikinu. Jen bude teda trošku mokrá no... Nic hrozného, to uschne. Nebo taky ne..

• • •

"Oh, ahoj, pojď dál. " pozdravil mě Minho po tom, co mi otevřel dveře a já s úsměvem a mírným kývnutím vstoupil dovnitř. Ahh, konečně teplo a sucho. "Proboha, vždyť jsi celý zmoklý! Pojď nahoru, dám ti suché oblečení a tvoje dáme usušit. " to bylo první co z něj vypadlo když jsem si odložil boty a podíval se na mě pořádně. Haha, jaká to ironie.

Následoval jsem ho ale do jeho pokoje kde mi podal hromádku jeho věcí. "Díky.".. " Neděkuj, ještě nevíme jestli budeš nemocný nebo ne. " trochu zahanbeně jsem se podíval na zem a sklopil hlavu. " Tak jsem to nemyslel. Promiň mi to. " řekl a pevně mě objal. Udělal jsem to stejné co on a takhle jsme tam stáli asi ještě dobrých pět minut. On a já. Objímajíc se. U něj doma. Minho a já... :)

"Tak jo, převleč se, oblečení dám uschnout a dojdi dolů za mnou ano? " jen jsem kývnul na souhlas a Minho odešel z pokoje. Svoje věci jsem zatím dal na židli a oblékl si jeho bílé tričko a černé comfy tepláky. Bylo mi to trochu větší, ale nestěžuju si. Vonělo to po něm. :)

Cestou dolů jsem vzal s sebou Doongie. Posadil jsem se na gauč vedle Minha a opřel se o něj. "Všechno v pohodě? Vypadáš...tak...zamyšleně." zeptal jsem se a sledoval výraz v jeho obličeji. "Jasně, všechno ok, jen jsem se zamyslel." odpověděl a usmál se na mě. Asi na důkaz, že to myslí vážně...ale moc mu věřit nechci. "Není ti zima? Jsi celý promrzlý, šel jsi jen v mikině a ještě k tomu k dešti." začal se vyptávat po chvíli ticha. "Ne, není mi zi-"..." Víš co? Nic neříkej. Počkej tady a ani se nehni. Hned jsem zpět." skočil mi Minho do řeči a odešel do neznáma. 

Takže mi nezbylo nic jiného, než se mazlit s Doongie a čekat na Minha. A abych pravdu řekl, jo, byla mi zima. A že extrémní. Po chvíli přišel Minho s plnou náručí věcí. Vůbec netuším proč toho má plné ruce, ani co to kurva je. Reálně wtf. Položil všechno na gauč a s úsměvem přešel ke mně. Přehodil přeze mě červenou huňatou deku a přede mě položil na stůl hrnek s kočkou. "Tady máš kakajíčko na zahřátí. Vím že jsi ho chtěl až přijdou ostatní, ale myslím si, že teď se dokonale hodí. :)" řekl stále s úsměvem a já měl co dělat se udržet a neskočit mu kolem krku a neumačkat ho štestím. Místo toho jsem mu poděkoval a poslal mu ze srandy kamarádskou vzdušnou pusinku. Tu se smíchem chytil a posadil se vedle mě. Opřel se a vzal do ruky nějakou knížku... i-incomplete story...? asi tak nějak? a začal mi číst. /that's jedna z mých favs tady na wattpadu :)))/

Čekal jsem cokoliv, ale ne že mi začne číst nějakou romanťárnu haha. Ale nestěžuju si. Vzal jsem do ruky svoje kakajíčko a trochu si z něj odpil. Pozoroval jsem Minha. Minha a jeho soustředěný výraz ve tváři, jak se snažil číst srozmitelně a neudělat chybu. Minha a jeho dokonalé oči které zářily jako hvězdy na noční obloze. Minha a jeho rozcucháné vlasy, které ho dělaly ještě více k sežrání než je normálně a posledně, Minha a jeho úsměv, který mu teď hrál na obličeji. Prostě dokonalý Minho. Připadal jsem  si jako dítě. Jako dítě, kterému čte táta pohádku na dobrou noc. Bylo to všechno strašně hezké. Můj táta mi nikdy pohádky nečetl. Ten se o mě v podstatě nezajímal vůbec. Nikdy jsme si k sobě nenašli cesu. S mámou se pořád hádali a býval často agresivní. Jak na mámu, tak i na mě. A to nemluvím o tom když přišel domů s trochou více alkoholu v krvi. Nikdy mu nic z toho co udělal neodpustím. Možná i proto jsem se odstěhoval sem do vlastního domu už v sedmnácti. Ale teď už otce řešit nechci. Teď je to jen já a Minho.

Spokojeně jsem pořád držel své kakajíčko a čas od času si z něj i upil. Moc jsem ani nevnímal děj knihy a jejího příběhu. Vnímal jsem jen a jen Minha. Jeho hlas, který mě z neznámého důvodu uklidňoval a dával mi pocit bezpečí a zároveň by mě mohl uspat, vnímal jsem to, jak při čtení vypadá, jak se tváří a jaká energie z něj vyzařuje. Není to jako když jsem třeba s Felixem. Felix je prostě hyperaktivní sunshine co pusu nezavře ani na sekundu a jde z něj pozitivní energie. U Minha je to jinak. Je to spíš člověk co má rád svůj klid a svůj prostor. Tak to bylo vždycky. Ani tolik nepovídá. Ano, když se rozmluví, dá se s ním debatovat o všech hovadinách tři roky. Třeba i o tom, co by se stalo, kdyby vám do vašeho kakajíčka vletěla světluška. Jestli by se do ní část toho kakajíčka vsákla a ona potom svítila hnědě, jestli by v něj plavala, jestli by se utopila nebo jestli by prostě vylétla a letěla dál. Jen mu prostě musíte dát čas a nesmíte na něj tlačit. Anebo mu dát kakajíčko a on se nějak rozmluví. Nebo číst knížku.

Okay okay. kakajíčkový speciál part 1. Mělo to vyjít už včera, ale nějak jsem při psaní usnula no..Ještě jednou se omlouvaaaam. Každopádně jak se matee? Jak jde škola? Případně můžete napsat nároz na příběh a taky kritiku. Mějte se a dávejte na sebe pozor. A ať vám nesnadne světluška do kakajíčka! :D

Saranghaee! <33