Hlubina rudých očí

-24-

Koukám na ten dopis a nedokážu to pochopit. Hybrid? Vrána? Křídla? Zabití mámy? Mučení? Co? Začali se mi mírně klepat ruce. Dopis si ode mě převzal Sean a hned na to Francis. Všichni tři jsme hleděli na stůl, na kterém ležel dopis. „Já to nějak nemůžu pochopit" hodil jsem někam před sebe a bylo mi jedno, kdo to uslyší nebo ne. Vzal jsem dopis a schoval ho hluboko do jedné z mých kapes v batohu. Je tam těch kapes opravdu spousta, že ani Sean se v tom nevyznal, když jsem ho o to požádal. Vstal jsem a pomalu se vydal k Henryho třídě. Seanovi a Francisovi jsem nic říkat nemusel, jelikož šli hned zamnou. Stojím ve dveřích do Henryho třídy a pozoruji lidi. Jako první mi padne pohled na klepoucího se Jacka. „Jacku..." šeptnul jsem spíše pro sebe.

Nenávidím tenhle pocit. Vždy je to, jako kdybych se měl zhroutit, ten nátlak, ten zvláštní pocit, že se něco stane. Mám to pokaždé, když ti tři přijedou. Ať odjedou a už nikdy se nevrátí. Ruce se mi klepali o sto šest a já je nedokázal zastavit. Uslyšel jsem blížící se smích a pak naražení do mých zad. „Jacku pro-" vstal jsem a rychlostí ho chytnul pod krkem. „Neříkej, že se omlouváš. Ještě jednou se ke mně přibliž a nedožiješ se první hodiny" tu agresi, která ve mně rostla jsem ucítil až moc dobře. Zastavit to nešlo, ale přišlo, jako kdybych slyšel známý tlukot srdce. Uviděl jsem Henryho, jak se snaží odvést toho skrčka ze třídy. Pustil jsem toho, který do mě vrazil.

Viděl jsem, jak Jack vyjel po klukovi, který do něj evidentně narazil nechtěně. Henry si mě všiml a hned se ke mně blížil, ale přesto jsem stále musel sledovat Jacka. Henry mě vytáhnul ze třídy a dal mi pohlavek. „Neříkal jsem ti náhodou, aby ses do toho nepletl?" „Já vím, ale já přišel za tebou" vymyslel jsem si výmluvu už cestou sem. „Tak co potřebuješ, za chvíli začne hodina" „Odpoledne s tebou nepůjdu, ještě jdu se Seanem a Francisem ven, zítra nic nepíšeme, tak se chci trochu odreagovat" řekl jsem s úsměvem a nějak nenápadně jsem praštil Seana. „říká ti pravdu, jdeme se jen tak projít do parku a trochu si popovídat o holkách, však to znáš" trochu ho poškádlil Sean a Francis se začal culit. Já se nemohl ubránit menšímu úsměvu. „Ručíte mi za něj" řekl hrubě Henry, jeho úsměv byl malinký, ale přesto znát. Kluci začali přikyvovat a my se vydali zpět do třídy. Hodiny proběhli docela v pohodě a hlavně rychle.

Část hodin jsem nevnímal, ale občas i dával pozor. Moje mysl se stále vracela do chvíle, kdy jsem viděl toho skrčka, který na mě hledí. Právě je poslední hodina a já doufal, že nikdy neskončí. Vytáhl jsem mobil a našel číslo skrčka. Napsal jsem mu zprávu a doufám, že to ten hňup pochopí.

Něco mi přišlo na mobil, odemknul jsem ho a uviděl číslo Jacka. Samozřejmě nenápadně, aby to učitel neviděl. "Kyle, nechoď za mnou. Svůj slib dodržím, ale do tohohle se nemíchej. Jack" vykouzlil mi úsměv jen to, že mi napsal, ale úsměv ihned opadl, jakmile jsem četl obsah. Odepsal jsem mu, já se jen tak nevzdám. I když mi říká, abych se do toho nemíchal, už je to příliš pozdě. Jsem do toho zamotaný už dost. Moment... vážně mi napsal jménem? Nikdy mi tak neřekl.

Přišla mi zpráva od toho skrčka.

-Zprávy-
Kyle: Jacku, jsem do toho zamotaný hodně. Nech mě ti pomoct

Jack: Nechci pomoc. Jen chci, aby si se do toho nepletl. Nemohu ti zaručit bezpečí.

Kyle: Jenže já ti chci pomoci, ať už chceš nebo ne.

Jack: Si blbej nebo jo?

Kyle: Pokud mám přijmout skutečnost, že už tě nebudu vídat, nebo budu, ale ty budeš zraněný, tak ano, jsem blbej!

U téhle zprávy jsem se zasekl a nevěděl, jak odpovědět. Nevím jestli tohle byla normální konverzace dvou lidí, kteří se ani pořádně neznají, nebo spíš on nezná mě, ale přišlo mi to docela roztomilé. Hodina skončila. Kdybych měl uši, tak bych je ihned sklopil. Vydal jsem se směr byt a připravoval se na nejhorší.