Hlubina rudých očí

-2-

První školní den a já se vydal do školy. Jen co jsem vešel na školní pozemek, už do mě někdo stihnul vrazit. Já se na nohou neudržel, jelikož jsem to nečekal a spadnul na zadek. Kouknu na dotyčného a vidím jeho pohled, který znamená "Promiň, neviděl jsem tě". Podal ke mně ruku, na náznak, že mi pomůže vstát. Ruku jsem odmítl a vstal bej jakéhokoliv slova. Oprášil jsem se a když ten chudák musel zvednout hlavu, začal pomalu couvat. „Nevychovanče" prohodil jsem jen co zmizel a vydal se do školy.
Jen co jsem vešel do školy do mě opět někdo vrazil, ale už jsem toho měl dost. Dvakrát za den, to není náhoda. Chytl jsem dotyčnou osobu za límec a třísknul s ním o skříňku.

„Henry tak pojď" snažil jsem se popohnat bratra. Chci být ve škole brzy, abych si našel dobré místo k sezení a také se seznámil s ostatními. Henrymu je dvacet a je ve druháku. „Však není kam spěchat" „Chci tam být co nejdřív, nemůžu se dočkat" celý natěšený jsem pomalu i radostí začal skákat. „Kyle, ve škole je jeden kluk, jmenuje se Jack. Pokud možno, vyhni se mu a nic si sním nezačínej" „proč?" optal jsem se. „Neptej se a prostě tu udělej" Vešli jsme do školy, hned jsem se začal rozhlížet. Bylo to tu obrovské. Bohužel jsem nedával pozor a do někoho nechtěně vrazil. Měl jsem v plánu se omluvit, ale ta osoba mě chytla za límec a praštila se mnou o skříňku. „Au" pípl jsem a pootevřel jedno oko. Stál nade mnou opravdu vysoký a trochu i hezký kluk, ale mračil se, vypadal opravdu rozzuřeně. „P-Promiň" vyslovil jsem a snažil se mu povolit stisk. Dotkl jsem se jeho ruky a on stisk ještě zesílil. „Hej, hej, hej... Jacku, nech ho. To je můj bratr" „Tak řekni svému bratříčkovi, aby do mě nenarážel" lehce do mě strčil, tím pádem mě přirazil ještě více ke skříňce. Pustil a odešel. „Kyle, jsi v pořádku?" „Jo, nic mi není" trochu jsem si mnul krk. „Moc se k němu nepřibližuj. Je to rváč. Všichni na škole a v okruhu několika mil se mu raději vyhýbají. S nikým se moc nebaví, takže moc přátel nemá" „Henry, odkud ho znáš" „je to můj spolužák" „aha, je tak vysoký" pověděl jsem si spíše pro sebe, nečekal jsem odpověď, ale přesto jsem se jí dočkal. „měří přes dva metry" tímto mi zaklapl pusu a já jen hleděl na jeho záda, jak mizí v dálce. Nechal jsem to plavat, našel svou třídu a zalezl do ní.

To děcko, bratr mého blbého spolužáka, mě docela naštval. Vešel jsem do naší staré třídy. Nyní jsem oficiální druhák. To bude zase opruz celý rok. Se spolužáky se nebavím, nemám k tomu důvod. Usedl jsem do své staré lavice a položil si ruce na stůl. „Hej, tady jsem chtěl sedět já" promluvil na mě někdo a já ho zpražil hnusným pohledem. Stoupnul jsem si a skrčil se k němu. „A kdo jsi, že tu chceš sedět" hledím mu do očí a z jeho čela přes tvář stéká pot. Sklopil pohled a šel za svými hloupými kamarády. Usedl jsem si zpět do své lavice a přemýšlel, proč sem vlastně chodím. Tahle škola je jak pro měňavce, tak i pro normální lidi. Bohužel měňavci mají zakázáno se přeměnit v blízkosti lidí. Takové klišé. Prý bychom jim ublížili, bla, bla, bla. Jen kecy. Zazvonilo, přišel učitel a začal nám opět přednášet školní řád. Já to jako vždy neposlouchal a koukal ven z okna.

Stihl jsem se posadit do druhé lavice zepředu a seznámit se se všemi mými novými spolužáky. Všichni jsou opravdu moc milý. Hodina oficiálně začala, učitel přišel, představil se a začal se školní docházkou. Přednášel nám školní řád, co se smí a nesmí. Nejdůležitější pravidlo bylo, neprat se ve škole, nebo v jejím okolí. To mi připomnělo, co mi ráno říkal Henry o tom Jackovi. Dnešek jsme měli jen jednu hodinu jako seznamovací, takže když konečně zazvonilo, já měl možnost jít za svým bratrem a oznámit mu, že si půjdu koupit věci do školy. Jen co jsem vyšel ze třídy, se mi opět nějakou šikovností podařilo do někoho vrazit.

Jen co zazvonilo, já popadl věci a vyšel ze třídy. Procházel jsem zrovna kolem třídy prváku, když v tom do mě opět, dnes už po třetí vrazil. Ten malej skrček zvednul pohled a já mu perfektně viděl do tváře. Je to ten záprtek z rána. Bratr mého spolužáka. Pche. Jeho oči vyzařovali nějakou jiskru a já nevěděl k čemu ji přirovnat. „Dávej si bacha, kam šlapeš, nebo tě to naučím já" skrčil jsem se k němu a ihned si všiml, jak stiskl k hrudi knihu. „Neříkej mi, že mě teď bojíš" usmál jsem se a bylo vidět, že je vyděšený, ale i mírně překvapený. uhnul jsem mu z cesty a čekal až projde. Nevím, proč jsem si ho nepodal, ale nepřijde mi jako ostatní. A přesto... vypadá jako oni. „O-omlouvám se a děkuji" vyklopil ze sebe a utíkal směr mojí třídy. Pokrčil jsem rameny, otočil jsem se, vydal se ven ze školy a rovnou do krámu.