BACKROOMS

ZPÁTKY VE FRONTROOMS

Ve dveřích nás obklopila mlha, nejdříve žlutá, pak bílá, a postupně řídla. Ocitli jsme se venku na nějaké ulici. Kolem byly baráky, silnice a za rohem cedule oznamující, že tam stojí Albert. Ale u mé školy to nebylo.

,, No to mě podrž...jsme venku?" Zeptal se Ríša.

,, Vypadá to tak." Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Pak jsem se otřásla zimou. Byl začátek listopadu, a my na sobě měli stále kraťasy, trička, tenké letní mikiny a plátěné tenisky. Jako když jsme se koncem května ocitli v backrooms.

,, Ale kde to jsme?"

,, Já myslím, že někde v Krpoli. Jasně! Támhle kousek je Semillaso. Tam jsem byla na plese! Je to ono, jsme v Brně, akorát na konci."

,, Aby to zase nebyl nějaký level."

,, Je jediný způsob, jak si to ověřit." Řekla jsem a vytáhla telefon. ,, Musíme zkusit zavolat rodičům." Řekla jsem a našla mámino číslo. Pak jsem se nadechla a číslo vytočila.

Telefon několikrát zazvonil, než ho zvedla moje matka.

,, Ha...haló?" Ozvalo se vyděšeně.

,,MAMI! Proboha mami, jsi to ty? Jsi to opravdu ty? To jsem já, Lili!"

,, Lili!" Její matka na druhém konci histericky vyjekla. ,, Proboha...Holčičko, kde jsi?! Kde jsi byla celou dobu? Jsi v pořádku?"

,, Mami, prosím, poslouchej mě! Jsem to já, a jsem v pořádku, ale musím vědět, že jsi to opravdu ty, vysvětlím ti to pak, řekni mi něco...co můžeš vědět jen ty!"

,, Dobře, no tak...jako malá jsi měla bílého plyšového králíka, říkala jsi mu Bílek, a k němu jsi pak dostala žlutého medvídka, a tomu jsi říkala Žloutek."

,, Ach Bože, mami!" Málem jsem se rozbrečela. Byla to pravda. Byli jsme venku. Ríša mezitím volal se svou matkou a rozhovor asi probíhal dost stejně.

,, Kde jsi?" Ptala se její matka.

,, V Krpoli. U Semillasa. A nejsem tu sama, je tu se mnou ještě někdo, kdo taky zmizel..."

,, Ríša Samek?"

,, Jo! Jak to víš? No, to je jedno, může pro nás prosím někdo přijet? Prosím!"

,, No...jo. Hned zavolám tátovi a Ríšově mamince a jedeme pro vás!"

,, Ty znáš jeho mámu?"

,, Hledali jsme vás!" Mámě se chvěl hlas. ,, Vydrž, počkej tam a dej mi adresu!" Rychle jsem přiskočila k nejbližšímu domu a řekla mámě ulici a číslo. ,, Dobře, počkejte tam, přijedeme pro vás. Jsi v pořádku? Nejsi zraněná? Nepotřebuješ sanitku?"

,, Ne, jasně že ne, nic nám není, jsme oba v pořádku, jen potřebujeme nějaké zimní oblečení, jsme tady jenom v kraťasech."

,, Dobře, jedeme tam! Dávejte na sebe pozor. Zavolám ti, až se budeme blížit." Matka položila telefon a já se obrátila na Ríšu, který taky dotelefonoval.

,, Dobrý?" zeptala jsem se ho.

,, Jo. Už pro nás jedou, ale to asi víš. Jsme doma."

,,ANO!" Skočila jsem mu do náruče. ,, Lásko, dokázali jsme to! Dostali jsme se ven z Backrooms." Ríša mě popadl do náruče a zatočil ve vzduchu.

,, Jo. Jsme doma." Pak mi dal pusu do vlasů. I on už se třásl zimou. Chvíli jsme se k sobě tiskli, a pak nás napadlo jít se schovat do Alberta. Tam jsme si za poslední drobné dali kafe z automatu. Pak už jsme museli jen čekat. Nic jsme neříkali. Jen jsme se drželi. Po půl roce jsme se dostali domů.

Brzy přijelo auto, ze kterého vystoupili mí rodiče a nějaká cizí žena, asi Ríšova matka. Když nás viděli, běželi k nám a objímali nás. Pak nám dali bundy a naložili nás do aut.

,, Kde jste byli tak dlouho? Mysleli jsme, že jste dávno mrtví!" Ptali se.

,, Nejsme mrtví. Už jsme doma."

,, A kde jste byli? Co se stalo? Unesl vás někdo?" Tohle prostě muselo přijít. Vyptávání. A oba jsme věděli, že jim nemůžeme říct pravdu.

,, Ne, nikdo nás neunesl. My... nemůžeme říct, kde jsme byli, prostě...už jsme zpátky."

,, No ale kde jste byli skoro šest měsíců? Jak jste se dostali ven?"

Snažili jsme se jim vysvětlit, že nedokážeme říct, kde jsme byli. Chtěli nás vézt na policejní stanici. Pořád jsme trvali na tom, že nás nikdo neunesl. Pak naše matky zmínily fotografie, které jim přišly z neznámého anonymního účtu. Byly to fotky mě a Ríši z Kitty house. Podle sytě růžové profilovky s černým stínem jsem poznala, že se musí jednat o Kitty. Ona nás asi nějak vyfotila a poslala to našim rodinám. Asi jim chtěla ukázat, že jsme v pořádku. Ovšem to, jak je možné, že má Kitty facebook, a jak je možné, že se jí podařilo z Backrooms odeslat naše fotky, to netuším. Trvalo dlouho, než naši rodiče pochopili, že o tom nebudeme mluvit. Nakonec se s tím smířili. Když jim došlo, že z nás nic nedostanou.

Ale vrátili jsme se. Vrátili jsme se zpátky z Backrooms.