BACKROOMS

Komunita přeživších a cesta dál. 2-3 level

Na zdech byly trubky, a vypadalo to tady trochu jako v nějaké kotelně. Taky teplota o poznání stoupla. Já i Ríša jsme si sundali mikiny a omotali si je kolem pasu.

,, Myslím, že tohle je level dva." Řekla jsem.

,, Myslíš?"

,, Jo! Jsem si jistá. A to...to je super, protože se blížíme, ale taky se obávám, že je tady víc příšer. Ale nejsem si jistá."

,, No, je tady vedro." Konstatoval. ,, Tak tu snad budou taky nějaký zásoby. Takže...zase půjdeme prostě za nosem?"

,, Jo. Ale opatrně." Začali jsme se plížit chodbami. Bylo to tady docela klaustrofobický, a popravdě, doufala jsem, že tu nebudeme dlouho. Procházeli jsme chodby, a opět občas zaklepali na nějakou zeď. Bezúspěšně. A pak se z chodby naproti nám něco vyplazilo. Jakási hnusná slizká příšera. Instinktivně jsem si stoupla před Ríšu a stiskla pepřák. Už se zdálo, že příšera bude pokračovat v cestě svým směrem, ale pak prudce otočila hlavu naším směrem.

,, ZDRHEJ!" Zařvala jsem, a oba jsme se dali na útěk. Monstrum se plazilo za námi až moc velkou rychlostí. Chvíli jsme letěli jak šílení, a pak jsem opět zpanikařila, a stiskla pepřák, a pořádně potvoru zašplíchala. Moc se jí to nelíbilo. Ale nelíbilo se to ani nám, protože jsme se začali okamžitě dusit, jak se pepřový sprej v tom horku rozptýlil do okolního vzduchu. Ale zase jsme se dali na útěk. Nevím, jak dlouho jsme běželi, když jsme se vyčerpaně zastavili a oddechovali. Ten plazivec nebo co to bylo, bylo naštěstí pryč.

,,Asi jsme tomu utekli." Oddychoval Ríša.

,, Jo, doufám. Ještě že ten pepřák mám. Mě se tady nelíbí!" Zaúpěla jsem.

,, To mě teda taky ne! Je to tady hnusný, je tu vedro a obávám se, že těch potvor tady bude fakt hodně. Jak to máme sakra udělat, aby nás tady nic nesežralo?"

,, No, nejlepší by bylo, kdybychom se dostali do trojky. Nebo kdyby nás to poslalo ven. A... počkat...myslím, že jsem slyšela něco o tom, že pokud v téhle úrovni přijmeš fakt, že jsou backroom svůj nový domov, může tě to i poslat domů." Odvázala jsem mikinu a hodina jí na zem a na ní položila batoh.

,, TOJE ALE KRÁSNÉ MÍSTEČKO!" Začala jsem teaterálně vykřikovat. ,, Tady se usídlíme a zůstaneme tu navěky! Bude to náš nový domov!"

,, É...Lili..."

,,Pojď, sedni si do našeho novýho obýváku!" Posadila jsem se vedle batohu. ,, Teď tu budeme bydlet!"

,, Lili...Tohle je trapný. A nehulákej tolik, ještě na nás upoutáš pozornost těch entit!" Brblal Ríša.

,, Tak to aspoň zkus!"

,, Nó fajn!" Povzdechl si a přisedl si ke mně. ,, Tak tady teď budeme bydlet. V našem novým krásným bytečku..." Ještě chvíli jsme tak šaškovali, ale bohužel se nic nestalo.

,, Dobře. Tak jsme to zkusili." Povzdechla jsem si.

,, Jdeme dál, než se tady zase něco objeví!" řekl Ríša poté, co jsme zase slyšeli nějaké odporné zvuky, ne zas tak daleko od nás. Tak jsme se vydali směrem co možná nejdál od těch zvuků. Cestou jsme upíjeli mandlovou vodu a rozdělili se o tyčinku a pár bonbónů. Nevím, jak dlouho jsme se tu motali, dvakrát se nám povedlo se šikovně vyhnout dalším cosi lezoucím po podlaze a jednomu smilerovi, kterého jsme zahlédli v temném rohu za trubkami. A pak jsme ucítili vůni. Možná... polévky? Vonělo to jako taková ta rajská polévka z plechovky.

A pak jsme uviděli na malém lehce rozšířeném prostoru mezi dvěma chodbami sedět skupinku lidí. Už z dálky jsme viděli širší prostor, než bylo zatím pro celou úroveň typické, a na zemi, a částečně na starých židlích tam seděla skupinka asi dvaceti pěti lidí. Když nás zahlédli, pár z nich překvapeně vstalo.