Level 230 - Nekonečná knihovna

75 5 0
                                    


Objevili jsme se v knihovně. Knihovna vypadala trochu jako zámecké knihovny, ale mnohem větší. Strop byl tak vysoko, že jsme neviděli jeho konec. Na zemi byl safírově modrý koberec, a všude kolem byly regály s knihami sahající tak vysoko, jako mrakodrapy. Po stěnách byly lampy.

,, Páni!" řekl Ríša. ,, No, je to tu docela hezký."

,, Jo, ale my musíme hledat ten východ." Řekla jsem.

,, Říká se tomu nekonečná knihovna. Jak teda máme najít jedno jediný místečko?"

,, Nejlepší asi bude zkusit tu někoho najít a poptat se." Rozhodla jsem. ,, Koneckonců, zatím všechna setkání s místními byla docela přínosná."

,, Až na toho Jerry pomatence."

,, Toho nepočítám. Taky se můžeme zkusit mrknout na knížky. Jestli tu náhodou není nějaká knížka o téhle úrovni."

,, Dobře. To zní rozumně. No, pro začátek navrhuju tu zakotvit a natankovat."

,, Souhlasím." Začala jsem vytahovat jídlo, které jsme si nasyslili v Kitty house. ,, První sníme to, co by se mohlo zkazit." Začala jsem vyndávat sendviče a ovoce. Byl čas na sváču.

,, Co uděláš jako první, až se vrátíš?" Zeptala jsem se nad svačinou.

,, No...šel bych se ukázat domů." Řekl. Naši asi šílí. I když...nevím." Povzdechl si.

,, Jaká je tvoje rodina?"

,, Moje rodina? Tátu neznám. Odešel od nás, když mi byly dva. Nikdy jsem ho neviděl. Mám mamku. Mamka není špatná, jenom...Není na mě zrovna moc pyšná. A můj nevlastní otec, její manžel, mě nikdy neměl moc v lásce. Víš, jak to bývá. Cizí dítě, o který se najednou má starat, když nemusí. Pak mám ještě staršího bratra, ale ten bydlí jinde. Nevídáme se. Nikdy mě neměl moc rád. Žárlil na mě, když jsem byl malej, a máma se mi z toho důvodu víc věnovala, a on už byl v pubertě. Dost možná jim ani nechybím." Povzdechl si. ,, I tak si ale občas říkám, jak na tom asi jsou. Jestli věří, že se vrátím." Vzala jsem ho za ruku a propletla si s ním prsty, abych ho podpořila.

,, Určitě na tebe myslí!"

,, A co ty?" Zeptal se.

,, To samé. Ale ani moje rodina není ideální. Nemám sourozence. A babička s dědou umřeli před rokem. A moje matka...Byla vždycky hodně přísná. Nikdy jí nic nebylo dobrý. Ať se dělo, co se dělo. Nikdy nic nebylo dost. Všechno bylo špatně. Táta hodně pracuje. Snažil se nás zajistit co nejlíp. Takže má dvě práce, a skoro není doma. Takže jsem ho vlastně vídala jen někdy, i když s náma bydlí. A s mámou jsme se jenom hádaly. A táta... vždycky řekl jenom: ,, Poslouchej mámu, ona to myslí dobře." Stejně chodil domů až pozdě večer, a když jsem vstávala do školy, už byl pryč. Taky si říkám, zda jim vůbec chybím." Přiznala jsem.

,, Páni, jako kdybychom tu snad byli s nějakýho důvodu."

,, Takhle jsem o tom nepřemýšlela." Uvědomila jsem si. ,, Ale...kdybych se nedostala sem, nepoznala bych tebe. Je to zvláštní...Když jsem se objevila v Lobby, šílela jsem. Co asi rodina. Co ve škole. Co budou dělat, když se nevrátím domů. Až teď si říkám, co když jim je to nakonec jedno?"

,,Ale... máš přece kamarády."

,, Ve skutečnosti? Ne. Nemám. Měla jsem, ale...už se nebavíme. Víš, byli to kámoši...od bývalýho. Když to pak skončilo, neviděla jsem se ani s nimi. Ale to nevadí, protože to byla taková ta parta na baterky. Kromě našeho psa nemám venku nikoho, o kom bych si byla jistá, že mu chybím."

BACKROOMSKde žijí příběhy. Začni objevovat