BACKROOMS

Cesta ven?

,, Vy...vy jste matka toho chlapce, který je tam vidět s mou Lili?"

,, Ano."

,, A...on se...také pohřešuje?"

,, Už je to přes dva měsíce." Řekla žena v telefonu.

,, To i naše Lili. Poznáváte to místo?"

,, Ne. Doufala jsem, že vy ano. Můj syn se nevrátil od kamaráda. Od té doby je nezvěstný. Pak jsem viděla to video. Poslal mi ho ten jeho kamarád. On...tvrdil, že se prý náš Ríša propadl zdí. Hospitalizovali ho na psychiatrii. Nakonec ale přiznal, že od něj Ríša ale odešel. Nic víc neví. Tolik se bál, že bude mít problémy, že si to vymyslel. Ale neví, co se stalo. Nikdo neví, co se stalo. Ale přišlo mu tohle video. Ihned jsem šla na policii, ale ta nic neudělala. Myslí si, že s tou dívkou někam utekl. Ale pak jsem narazila na to samé video, které jste zveřejnila vy."

,, Aha. No...já jsem nevěděla, kdo ten kluk je. Moje dcera se s nikým nevídala nebo o tom alespoň nevím. Museli být uneseni. Víte, co to znamená. Musíme něco udělat."

,, Pro začátek...měli bychom se sejít."

,, To asi ano. A váš syn...Zmínil se někdy o mé dceři?"

,, Nezmínil se o žádné dívce. Podle všeho žádnou Lili neznal. Nemá jí ani na facebooku."

,, Moje dcera žádného Ríšu také ne. Myslíte...že mohli být uneseni nezávisle na sobě?"

,, O tom ne pochybuji." A tak se obě ženy sešly.

Byli jsme venku. Stáli jsme venku, kousek od mé školy. VYŠLO TO!

,, Ríšo!" Skočila jsem mu nadšeně do náruče. ,, Podívej! Jsme venku! Dokázali jsme to!"

,, Jo! Jsme v Brně! Jsme doma!" I on byl nadšený. ,, Musím rychle zavolat domů!" Popadl telefon. V backrooms nám mobily fungovaly, ale nešlo se nám nikam dovolat. Hovor vždycky hned spadl. Zprávy se neodeslaly. Dokonce ani v Kitty house. A nikdo nevolal ani nám.

Ríša vytočil číslo a hovor hned zvedl ženský hlas.

,, Mami!" Říkal nadšeně Ríša. ,, Mami, to jsem já, Ríša! Jsem zpátky. Jsem v Brně."

,, Halo? Kdo je to?" Ozvalo se z telefonu.

,, No, přece já. Ríša. Promiň, že jsem se neozval. Jsem naživu. Nemohl jsem volat!"

,, kdo je Ríša?" Ozval se hlas. Až teď mi přišlo, že zní až moc...uměle. Jako z filmu.

,, No přece já! Tvůj syn, sakra!" Vyváděl Ríša. ,, Mami!"

,, Promiňte. Asi máte špatné číslo." Hlas na druhé straně zavěsil.

,, To není možný!" Vyhrkl Ríša vyděšeně. ,, To přece...přece by..."

,, byl jsi pryč dlouho." Vzala jsem ho kolem ramen. ,, Tvoje máma je možná v šoku. Nevíš, co se stalo. Možná se zhroutila. Možná to popírá nebo je na lécích...Přece jen jsi zmizel beze stopy. Může na tom být psychicky zle. Nepanikař hned. Zkus zavolat někomu jinému."

,, Jo...to udělám!" řekl se slzami na krajíčku a vytočil další číslo. Zvedl to mužský hlas.

,, Ivane! To jsem já, Ríša! Nemohl jsem se ozvat dřív...jsem v pořádku! Volal jsem mámě, ale asi na tom není dobře!"

,, Kdo volá?"

,, Dyť přece vidíš moje číslo! Ríša! Ríša Samek, syn tvé manželky!"

,, Já ale...nemám ženu." Řekl hlas na druhé straně.

,, Cože? Vy jste se rozvedli? Ivane, to jsem já, Ríša, syn Veroniky Samkové, tvé ženy."

,, Já neznám žádnou Veroniku. A kdo je Ivan?" Ríša zmateně položil telefon.

,, To...ne. Nevěřím, že by dělali, že mě neznaj. To by neudělali!" Zhroutil se k zemi. ,, Lili! Zkus to ty! Zavolej někomu!"

,, Dobře." Řekla jsem zmateně a vytáhla telefon. Něco bylo ale sakra špatně. Teď mi to došlo. Byli jsme sice v Brně. Jenže...v backrooms jsme byli asi dva a půl měsíce. Jenže na velkých hodinách, které jsme odsud viděli, bylo to samé datum jako v den, kdy jsem zmizela. Správně by měl být konec srpna. ,, Ríšo...co vidíš na těch hodinách? Jaký datum?"

,, No..." podíval se na hodiny. ,, To je zvláštní. Konec května. Jako v den, kdy jsem zmizel. Mohl... tady zatím neplynout čas?"

,, Já zase vidím začátek června. Jako v den, kdy jsem zmizela." Řekla jsem v šoku. Čím víc jsem se rozhlížela, tím víc jsem si uvědomovala, že tady něco nesedí. Místo vypadalo zcela normálně, kolem chodili lidé, ale...byl tu ten vtíravý pocit, že je něco špatně. Chtěla jsem zkusit vytočit nějaké číslo, ale pak jsem viděla ze školy vycházet svou profesorku na ekonomiku.

,, Paní profesorko!" Vyběhla jsem k ní. ,, Paní profesorko, stůjte! Já se hrozně omlouvám, asi nechápete, co mi je, ale prosím vás, co je za den?!" Přepadla jsem jí.

,, Kdo jsi?!" řekla a vyděšeně se otáčela. ,, No přece Lili! Odrazová! Učíte mě ekonomiku! Naposled jsme se viděli, když jsem k vám šla na přezkoušení!"

,, Já tě neznám!" Vykřikla moje učitelka a dala se přede mnou na útěk. Já se zmateně podívala na Ríšu. I jemu došlo, že je něco sakra špatně.

,, Lili, my nejsme venku." Řekl mi. A mě to došlo. Tváře lidí procházejících kolem nás začaly jak když zrnit. Jako obrazovka, když se něco děje. A pak se celé místo rozkostičkovalo a rozpadlo. Realita kolem nás se roztříštila.

Pak se před námi objevil prázdný bílý prostor a v něm jen dvoje dveře.

,,Projděte levými dveřmi, budete volní, vyberte si pravé a pokračujte v toulání na věčnost!" Ozvalo se najednou odnikud.

Zaječela jsem a zhroutila se Ríšovi do náruče. Co to sakra je! Co se to děje? Hrozně jsem se bála! A vůbec nechápala, co se děje.

,, Lili, zlatíčko! Musíme si vybrat dveře. Teď moc potřebuju tvojí chytrou hlavičku! Levý nebo pravý?" Hlas zopakoval tu samou větu.

,, Říká...že levý nás dostanou ven." Kníkla jsem.

,, Jo, ale co když je to past?"

,, Možná není. Možná je to prostě poslední most. Prosím...vem mě do těch levých!"

,, Dobře!" oči jsem nechala zavřené a cítila jsem, jak mě Ríša někam vede. ,, Tak levý!" Prosvištěl se mnou nějakými dveřmi. Zvedl se mi žaludek a cítila jsem, jak padáme. Možná skutečnou cestou ven zpátky do reality. Možná...kdo ví kam.