Koruna temnoty a ohně

XXXXVI

,,Ne. Tak to být nemělo," zašeptal si sám pro sebe.

,,Bohové nahrají podle tebe, Thollmaurane." Začala jsem se k němu přibližovat. Zyon mě hrdě nesl na zádech. Kůň, který nesl démona, pomalu ustupoval a začal podléhat panice. ,,Už od začátku věků osud předepsal, že padneš mou rukou. Rukou nositelky Koruny Nejvyšších." 

Seskočila jsem z koně ve stejnou chvíli, jako můj nepřítel. V ruce držel černý meč, který pohlcoval světlo. Pohodila jsem si v ruce s tím svým. 

Je to tady. Závěrečný souboj dvou nejmocnějších bytostí. 

Podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli se rozhodl zaútočit. S prvním střetnutím našich zbraní vyslal ke mně svou temnotu. Díky moci, kterou mi dávala Koruna, bylo pro mě lehké to odrazit. To samé se ale nedalo říct o našich mečích. Měl větší sílu, než jsem předpokládala. Toto byl také jeho první dnešní souboj. Já už jich měla dnes nad hlavu. Ruce mě bolely a začaly se mi klepat kolena. Zatnula jsem zuby a napřáhla se k útoku na jeho hlavu. 

O několik dlouhých chvil později, jsme stále bojovali. Mé tělo už pěkně odporovalo a vše mě bolelo. Najednou jsem ucítila v pravém rameni ostrou bolest. Větší než ta, která mě pronásledovala celý boj. Jelikož pravá ruka je ta, s kterou bojuju, ihned jsem meč upustila a bolestí zakřičela. Levou ruku jsem si přitiskla na rameno. Krev, hodně krve. A šíp. Do našeho souboje zasáhl jiný démon.

S mečem na zemi jsem nemohla vykrýt výpad, který Thollmauran vedl na mou nohu. Jeho čepel mě ošklivě řízla na stehně. 

,,Už moc dlouho nevydržíš, na čepeli je jed. Bolehlav." Pronesl to slovy, jako by měl vyhráno. 

,,Jsem proti většině jedům imunní," na oplátku jsem se na něj zazubila. Odměnou mi byl další překvapený pohled. 

S mocí, kterou mi dala Koruna, jsem pomáhala svým vojákům, aby jim sloužila jako štít. Pro sebe jsem si nenechala žádnou. Mé tělo vypovědělo službu a já se svezla na kolena na zem. V noze mi nepříjemně škubalo. Levou rukou jsem zlomila dřík, aby mi šíp v rameni tolik nepřekážel. Bolelo mě všechno. Tělo bylo vyčerpané a já cítila, že za chvíli z nedostatku krve omdlím. A psychicky mi zbývalo už také málo sil. Moc dlouho nedokážu držet štít, který chrání armádu. 

,,Má drahá Ciaro, stále mě překvapuješ. Klečíš přede mnou téměř mrtvá a stále si myslíš, že je šance na výhru." Nevěřícně zavrtěl hlavou. Měl mě za naivní. Ale on nevěděl to, že pokud zemřu já, vezmu ho s sebou. 

,,Bohové stojí při mně. Nevidíš? Tvá armáda se tenčí. Máme převahu. To ty nemáš šanci." Dalo mi to opravdu práci, abych ze sebe vysoukala tolik slov. 

Jeho obličej byl jako otevřená kniha. Chystal se mi zasadit poslední ránu. Pozvedl meč do výšky, aby mi usekl hlavu čistě a měl se pak s čím vychlubovat Rylwenovi. 

Těsně před tím, než by se čepel dotkla mé kůže na krku, ho někdo zastavil. 

,,Ani se mé snachy nedotkneš." Ten hlas jsem znala. A jsem snacha jen pro jediného člověka. 

Meč bývalého krále Xiriliana mi zachránil život. Ti dva se dali do pořádného souboje, zatímco já se snažila posbírat poslední střípky síly. 

Ciar, jsi v pořádku? Ozval se mi v hlavě Rylwenův hlas. Nemohla jsem odpovědět. Teď musím udělat jen jedinou věc. 

CIAR?!  Rylwen začínal chytat paniku, když jsem mu už podruhé neodpověděla. Teď ne. 

Vytáhla jsem z boty skrytý házecí dýku. Nebyla nikterak velká, ale já znám slova svého otce. Meč je zbraň válečná, dýka vražedná. 

S dýkou jsem si v ruce párkrát otočila a pak čekala na vhodný okamžik. V pár setinách, kdy se mi vyskytnul výhled na odhalený Thollmauranův krk, jsem vrhla. Dýka se ve vzduchu několikrát otočila. Pak se zabodla do měkkého masa v krku. Čepel mu protrhla hrtan a v tu chvíli, byl jeho život spočítán. 

Jelikož nemohl mluvit, ozvaly se mi v hlavě slova, jako by ke mně mluvil: Doufám že chcípneš ty, i to dítě, co nosíš v lůně. Pak naposledy vydechnul. 

Hrklo ve mně. Jak to ví? Ještě jsem to nikomu neřekla. Vím to jen já. Ani jsem si nebyla jistá. 

Xirilian se na mě pomalu otočil. Ve tváři měl vepsaný překvapený výraz. Bohové, proč mi to děláte? 

,,Ví to?" zašeptal, ,,ví to Rylwen?" 

,,Ne. Nevěděl jsem jistě, jestli jsem ... v tom." Z hluboka jsem dýchala. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Až teď mi došlo, že ustupují. Démoni utíkají zpět do Drery. 

,,Je to konec?" zeptal se jeden elfí voják, který stál s lukem v ruce kousek od nás. 

,,Ano," vydechla jsem. Než jsem se stihla vzpamatovat, Xirilian mě vytahoval na nohy. Mou levou ruku si přehodil přes ramena a mířil se mnou k táboru. 

,,Musíš se hned vrátit. Seženu nejlepšího lékaře, kterého najdu. Musí tě ošetřit a zjistit, jestli je to malé v pořádku." Jeho slova jsem sotva vnímala. Jako ve snu jsem se nechala odvést do mého stanu. Ležela jsem na posteli, zatímco mě jedna dryáda ošetřovala. Jemně vyndala hrot šípu z ramene. Ránu na rameni i na noze pečlivě obvázala. Mé další úrazy vyléčila s pomocí její magie. Nakonec opatrně natáhla ruce nad mé břicho. Xirilian stál celou dobu u vchodu a sledoval jí. 

,,Vaše dítě je v pořádku, Veličenstvo. Nikomu o vašem jiném stavu neřeknu." Bývalý král jí vyvedl pryč. Stále jsem si připadala nesmírně zpomaleně. Korunu Nejvyšších jsem z posledních sil dokázala zničit tak, že si toho Xirilian ani nevšimnul. Alleriin dluh mám splacen. 

,,Rylwen je v pořádku, Ciaro. Teď se snaží všechny vojáky přesunout zpět od tábora a pomoct jim. Chceš, abych tu zůstal?" 

,,Ne. Děkuji, Xiriliane. Musíš se postarat i o své vojáky ze Soranthu. Zvládnu to tu sama," odpověděla jsem. Hned co odešel, jsem se zvedla a šla si svléct zbytek brnění. Opláchla jsem si ruce a obličej, který jsem měla zacákaný od krve nepřátel. Oblekla jsem si čistou bílou halenu a tmavé kalhoty. Nakonec jsem si sedla zpět na postel a čekala. 

Nemám tušení, kolik času uběhlo, ale najednou se u vchodu objevil Rylwen. Hned, co zpozoroval můj ztrápený výraz, se ke mně rozběhnul. Kleknul si přede mě a jemně mě objal. Byl stále v oblečení, ve kterém bojoval. Sundal si jen brnění a většinu zbraní. 

,,Lásko," zašeptal, ,,co se stalo?" Odtáhnul se jen tak, aby mi viděl do očí. Stále svíral můj pas a já měla ruce na jeho ramenech. ,,Potkal jsem otce, nechtěl mi nic říct." 

Moc dobře věděl, že jsme vyhráli a co jsem udělala. Ale nevěděl o něm.

,,Rylwene, já -" nedokázala jsem se vymáčknout. Zhluboka jsem se nadechla a spustila. ,,Čekám tvé dítě." 

Ticho. Těžké ticho. 

Z očí se mu začaly valit slzy. Slzy štěstí. Přitáhnul si mě blíž a pevně mě objal. Smál se. A já se smála taky. 

V objetí jsme strávili nějakou chvíli. Pak se odtáhnul. Tváře už měl suché a jen se usmíval. Nikdy jsem ho neviděla se takhle usmívat. ,,Budeš máma," vypadlo z něj. ,,A já budu táta." 

Více se sehnul a políbil mi břicho, na kterém zatím nic nebylo vidět. 

Tu noc jsme usínali v pevném objetí. Šťastní nejen z výhry, ale hlavně z malého života, který jsme stvořili.