Koruna temnoty a ohně

XI

Rozloučila jsem se s Frysou a Xarilianem asi před dvěma hodinami. Místo honosných šatů, ve kterých se mimochodem nedalo dýchat, jsem si vzala uplé jezdecké kalhoty, vysoké boty a černou halenu. Jak už jsem si zvykla, zastrčila jsem do každý boty dvě dýky a pod košili další dvě. K opasku jsem si připla pochvu s mým mečem. Přes rameno jsem si přehodila toulec plný šípů a do ruky dlouhý zahnutý luk, s nátahem osmdesáti liber.

Mám v plánu se vyplížit ven z hradu, do Západního hvozdu, kde by jsem potrénovala. Nemám v plánu to nikomu říct, protože Rylwen by se mnou někoho poslal, a hlavně by věděli co dokážu. Což nechci.

Jako poslední věc jsem přes sebe přehodila flekatě zeleno-šedý plášť s kapucí. Bylo by bláznovství jít chodbou. Otevřela jsem dveře na balkon, z kterého byl výhled na Západní hvozd, to je má výhoda. Pak stačí se jen dostat přes stráže, což nebude problém.

Popadla jsem dlouhé lano, které jsem si "vypůjčila" ze zbrojnice. Možná ho i vrátím, ale jen možná.

Jeden konec jsem přivázala ke kamenému sloupu. Za lano jsem pořádně několikrát škubla a ujistila se že je pevné. Druhý konec jsem shodila dolů podél hradu.

Nebylo těžké se dostat dolů. Nohama jsem se odpichivala od kamenů, ze kterých byl hrad postaven. A najednou se mé nohy dotkly pevné země.

Lano bylo celkem dobře ukryté, díky popínavým rostlinám, které rostly po kamenech, téměř až k mému balkónu.

Na hlavu jsem si přehodila kápi. Díky flekatému plášti, nejsem v lese nebo na trávníku téměř vidět. Kdyby mne někdo spatřil, viděl by rozmazanou postavu v plášti. Vypadala bych jako přízrak.

K hradbám to byl kousek, asi 150 metrů. Stráž na hradbách se dívala směrem do lesa. Nenapadlo je, že by se někdo chtěl dostat odsud.

Po vnitřních stranách hradeb se dalo dobře šplhat, bylo tam dost úchytů pro ruce i pro nohy. V momentě jsem se ocitla na vysokých hradbách, kde hlídkovali strážní. Schovala jsem se za dva sudy s kamením, a čekala na správný okamžik.

Musím odpoutat jejich pozornost, a přehoupnout se přes okraj hradeb. Pak mě konečně něco napadlo. Vzala jsem jeden z kamenů a hodila ho ostře doprava.

Všichni tři strážní se nahrnuli tam, aby se podívali co se děje. Rychlostí blesku jsem přeběhla na druhou stranu a přehoupla se přes okraj. Rychle jsem sešplhala dolů. Šestým smysl mi napověděl, že by jsem se měla ihned skrýt.

Pod hradbami jsem si lehla na břicho. Plášť byl dlouhý a široký, tudíž mě skryl celou.

Věř plášti.  Opakovala jsem si pořád dokola. Vyvynutějším sluchem jsem zaslechla, jak se někdo naklonil přes hradby a díval se na mě. Věř pláštěnce. 

O pár sekund později se strážce odporoučel pryč. Ještě dvě minuty jsem počkala, a až pak se vydala do lesa. 

Až pod korunami stromů, ze mě opadl adrenalin. Fajn, teď najít vhodnou mýtinu. Což se mi podařilo téměř hned. Byla dostatečně daleko od hradeb, ale ne zas tak daleko aby jsem se ztratila.

Sundala jsem si pláš a přehodila ho přes jednu z větví. Stoupla jsem si na jednu stranu mýtiny a začal střílet na vzdálené stromy a ty bližší. Nejvzdálenější strom byla asi 400 kroků daleko. Ten nejbližší 50 kroků.

Když jsem vystřílela všechny šípy, došla jsem si pro ně a vrátila je do toulce. Zhodnotila jsem, že mé umění v střílení je dostatečně dobré. Z dávných dob, se dochovalo přísloví k lukostřelbě, které jsem si velice oblíbila. Obyčejný lukostřelec střílí, dokud nestřílí dobře. Víly cvičí, dokud nevystřelí špatně.