Koruna temnoty a ohně

XXXXIV

Je další dne ráno. Den bitvy, která rozhodne o osudu Dérie.

Slunce teprve vychází, ale i tak jsou všichni na nohou. Zvědi hlídají, kdy se objeví Thollmauranova první linie. Zatím nikdo nepřišel.

S Rylwenem stojíme ve stanu generálů a na poslední chvíli ladíme náš plán. Generálové včera večer obcházeli své vojáky a oznamovali jim, že budou bojovat za mě a mého muže. Většina z nich nic nenamítala.

,,Víme jestli bude útočit postupně ?" Z tranzu mě vytrhl hlas generála Duolona.

,,Byl by to hlupák, kdyby útočil postupně," opáčila jsem. ,,Moc dobře ví, jakou má převahu. Vše nasadí do jednoho velkého útoku."

,,Jak to můžete vědět?" Zeptal se malý trpaslík.

,,Musíte se stát vaším nepřítelem, aby jste mohl vyhrát," odpověděl mu Rylw za mě. Celou dobu vedle mě stojí a drží mě za ruku. Využívá posledních chvil. Přes naše pouto druha a družky cítím všechnu tu lásku, kterou mi dává.

,,To znamená, že až přijde zvěd oznamující první linii, máme zburcovat všechny," zkonstatuje nakonec generál elfů.

Souhlasně přikývnu. Hlavou mi vrtá, kdy se ukážou čarodějnice a jestli Sirena stihne dorazit do bitvy, nebo na můj pohřeb.

,,Pánové, využijte poslední chvíle moudře." S těmito slovy jsem se vydala ven ze stanu. Rylwen mě hned následoval s kamenným výrazem.

,,Opravdu si myslíš, že to nepřežijem?" zeptá se. Necítí strach. Nebojí se smrti, protože ví, že si mě v dalším životě zase najde a budeme mít více času. Čas, který je vzácnější než všechny klenoty a zlato světa.

Dorazili jsme do našeho stanu. Zůstala jsem stát uprostřed a hleděla do plápolajícího ohně.

,,Nevím, zda to přežijeme, Rylwe. Jejich převaha je velká. Ale pokud to zvládneme," otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí, ,,chci ti dát všechno." Po mých slovech se mu ve tváři zračil smutek.

,,Přežijeme to, Ciar. Po bitvě se vrátíme domů. Budeme mít děti. Ty škvrňata budeme učit. Vidím s tebou budoucnost, Ciar. Takovou, ve které bych chtěl žít až do skonání." Pomalu se sklonil a jemně přitisknul své rty na ty mé. Cítila jsem, jak mi po tvářích skanuly dvě slzy. Čas. Chtěla bych jen víc času.

Zvedla jsem ruce a obmutala mu je kolem krku. On ty své přesunul na můj pas a pevně mě držel.

Rozezněl se roh. Dunivý zvuk proletěl celým ležením. Prudce jsem se od něj odtrhla a podívala se mu do zlatých očí.

,,Je tu," hlesla jsem potichu. Oba jsme se vrhli po našich zbraních. V brnění jsme oba oblečení už od doby, co jsme vstali. Čekali jsme, že zaútočí chvíli po východu slunce. Rylwenovi se na těle leskly pozlacené pláty brnění. Bylo to brnění Firelawenských králů. Když jsem ho viděla poprvé, lekla jsem se že je to opravdu ze zlata. To by ty pláty neměly zrovna účinný efekt, protože zlato je měkké. Pak mi díky bohům řekl, že je to jen pozlacené. Vzal si do ruky meč jeho předků, Infire, a vydal se ven.

Já mám na sobě normální brnění. Je naleštěné tak, že by si ho někdo mohl splést se stříbrem. Na různých místech jsem měla poschovávané dýky a nože. Nakonec jsem si k boku připnula meč mého rodu. Na ostří byl napsán text: Meč je zbraň válečná, dýka vražedná.
Dýku, která k tomuto meči patří, má Will. Otec v nás už od mala viděl, že já jsem ta, co se vrhne do nebezpečí a Will je ten, který nejdřív přemýšlí a pak se činní.

Vyběhla jsem ven, kde panoval chaos.  Všichni sice věděli, kde a co mají dělat, ale nedalo se v tom vyznat. Z dálky jsem zahlédla Rylwena, jak na mě mává. V druhé ruce držel otěže mého koně, Zyona. Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, proč on nemá koně. Nepotřebuje ho.

Doběhla jsem k němu a převzala si Zyonovy otěže. Zde se naše cesty rozbíhaly.

,,Slib mi, že se ti nic nestane." Vážně se mi díval do očí.

,,Slibuju," zašeptala jsem.

,,Pokud zemřu, uteč. Utíkej tak daleko, dokud ti bude stačit energie." Držel mě za ruku. Myslím si, že věděl, že toto bych nikdy neudělala. Pomstila bych ho.

,,Buď opatrný," řekla jsem nakonec. Sklonil se ke mně a věnoval mi důkladný polibek. Bylo v něm cítit zoufalství, které čpělo i ve vzduchu.

Když se odtáhnul, kousek poodešel stále dívající se mi do očí, se proměnil v rudého draka. Jedním mocným máchnutím křídel se vznesl na oblohu, kde už několik dalších draků poletovalo.

On má za úkol držet obranu ve vzduchu. Démoni mají hnusná černá kožnatá křídla, která se těm dračím jen těžko vyrovnají.

Já budu držet linii na zemi. Tak jako proti Triskelcům.

Vyhoupla jsem se do Zyonova sedla a vydala se na místo, kde bude první linie. Už téměř všichni vojáci byli na svých místech připraveni do boje. Rozestavěli jsme je tak, aby dobří elfští lučišníci byli vzadu, silní trpaslíci a víly vepředu. Dryády a satyry jsme schovali do lesů okolo. Když je jich na jednom místě hodně, dokážou ovládat přírodu. Faunu i Floru.

Dojela jsem na svém koni do první linie mezi trpaslíky. Někteří seděli na malých obrněných ponících.

Otočila jsem hlavu na dva generály, kteří mě každý z jedné strany chránili.

,,Nechť jsou bohové milosrdní," zamumlala jsem si pro sebe, když jsem před sebou viděla Thollmauranovo vojsko. Bylo minimálně dvakrát větší než to naše. Nemáme šanci.

,,Kde jsou vaši spojenci?" Zeptal se pevným hlasem trpaslík.

,,Drixonští vrazi jsou v první linii mezi trpaslíky a vílami. Čarodějnice během dneška dorazí. Wawolie a Rilie mají dorazit zítra a monstra z katakomb se už dostavili," odpověděla jsem mu pevným hlasem.

Ani si toho nevšimli, že už jsou tady. Já je však viděla. Herilia nelhala, že mi pomůže. Na kraji blízkého lesa se lesklo několik druhů očí. Čekali na rozkaz.

,,Co máte se svou mocí v plánu, Vaše veličenstvo?" Zeptal se protentokrát generál víl.

,,Rozdrtím je na padrť. Budou litovat dne, kdy se narodili." Zněla jsem pevněji, než jsem si připadala.

Pak jsem pronesla slova, která mají zajistí spásu: ,,Valar Morghulis."