Koruna temnoty a ohně

III

Každým dnem se víc a víc přibližujeme k Drixonu, hlavnímu městu Firelawenu. Dnes je předposlední den cesty, a my jsme teprve někde u Soranthu, města na kraji řeky Azury.  Jedu na Zyonovi s Willem po boku. Deset stráží co nás doprovází jedou v hloučku kolem nás, kdyby jsme náhodou potkali Kiriany. To je skupina zbojníků, lupičů, vrahů a další takové havěti, kteří jsou rozprchlí po celém našem světadílu Dérii. 

,,Netvař se jako když jdeš na popravu." Otočím se na mého bratra, který jede na svém bílém koni.

,,Já si ho nechci vzít Wille." Vyčerpaně si povzdechnu a stisknu v rukou otěže, i když Zyon jede pořád klidně. ,,Na lásku jsem nikdy nevěřila a nehodlám to měnit. Nikdy jsem nechtěla vládnout království. Chtěla jsem se stát generálkou vojska. Vyhrávat bitvy a cvičit naše vojáky. Ale teď už z mých snů zbyl jenom prach." 

,,Věřím že to tam nebude tak strašné." Opáčí se, i když mu v očích vidím pochybnosti.

,,Máš hned po mé svatbě odjet, že?" Ptám se jen kvůli tomu, aby hovor nestál. Jistě že to vím, že musí odjet.

,,Ano." Jednoslovně odpoví a věnuje se dál cestě.

...

Už z dálky vidím velké hradby hradu Drixonu, který se tyčí na kopci nad Západním hvozdem. Jeho tmavě šedé věže se nedají přehlédnout, ani těch pár draků kteří kolem nich hlídkují.

,,Nemůžou se prostě zase proměnit aby byli z nich lidé?" Odfrkne si jeden z našich stráží. Musím mu dát za pravdu. I když jsem si prošla několika boji, tak z draků jde strach.

,,Předvádějí svou sílu, idioti." Posměšně se ušklíbnu nad tou směšností. Není dobré ukazovat svou sílu každém. V jejich případě zrovna vílám. 

,,Ciaro, kroť se." Sykne také pobaveně Will. ,,Kdyby jsi si pustila takhle pusu na špacír v hradě, neskončilo by to dobře."

,,Stejně mě budou nenávidět, tak proč nevyjádřit svůj názor?" Zasměju se, a jako na povel se ke mně přidají i vojáci.

,,Sestřičko," Will se odmlčí a pokračuje, ,,celkem Rylwena lituji že si tě bere."

Radši jsem mu na to nic neodpověděla, protože jsme projeli bránou hlavního města Firelawenu, Drixonu. Naši strážci se přesunuli na koních za mne a Willa.

Můj bratr mě díky bohům chápe, a tak  mi nenutil vzít si šaty. Na sobě mám jezdecké boty, hnědé kožené kalhoty, bílou halenu a černý kabát s vyšším límcem. Bílé vlasy jsem si nechala rozpuštěné, protože co si budeme? S mou délkou vlasů se díky bohům toho moc udělat nedá.

Projížděli jsme hlavní ulicí, a k mému překvapení byla plná. Po stranách stálo opravdu hodně lidí, kteří nám mávali, usmívali se na nás a házeli pod kopyta koní kytky.

Vílím zrakem jsem ale zachytila i nesouhlasné pohledy plné znechucení a nenávisti.

K mému překvapení ke mně přiběhne malá dívka s věnečkem v ruce. Zajímavé na tom bylo to, že veneček byl upleten z černých květin.

Dívka natahovala ruku nahoru z důvodu, že jsem seděla na Zyonovi. Věneček jsem si od ní vzala, a než jsem jí stihla poděkovat, utekla ke své matce, která stála na kraji ulice. Nasadila jsem si ho na hlavu a pokračovala v cestě.

,,Dobrý tah sestřičko." Pronese mým směrem Will.

,,Neudělala jsem to proto že chci být oblíbená, klidně ať mě nenávidí, ale bylo by mi té dívky líto." Odpovím mu, a narovnám záda u krk, abych dobyla dojmu důležitosti. Dávám si však pozor, abych nepůsobila namyšleně.

Projeli jsme druhou bránou, která ohraničovala hrad a zahrady. Zde už tolik lidí nebylo, spíše jen strážci.

Před námi jsem zaznamenala krále, stojícího na nádvoří se svou rodinou a významnými lordy. K mé smůle jsem si všimla i zrzavých vlasů po ramena, patřící Rylwenovi. 

Pořád stejným tempem jsme dojeli až k nim. Mou pozornost upoutali postavy stojící kousek za korunním princem. Varian, Hellinen a Eldrys.  Všichni tři se mě měřili zaskočeným pohledem, téměř až zvědavým.

,,Vítejte Ciaro a Williame z Wylisanu." Král Xarilian se na nás zářivě usmál a rozpřáhnul ruce. S bratrem jsme se mu lehce uklonili, na projev úcty. 

,,Těší mne Vaše Veličenstvo." Úsměv jsem mu lehce opětovala, ale dala jsem si záležet aby oči byly chladné.

,,Kapitáne Drylle, postarejte se prosím o stráže princezny a princ. Vy pojďte prosím se mnou." Král dračích lidí se vydal do chodeb hradu. Následovali jsme ho, bohužel i Rylwen a jeho poskoci.

,,Jaká byla cesta Vaše Výsosti?" Hlas který se ke mně přidal patří královně Fryse. 

Už jsem se chystala říct, že to bylo v pohodě, ale na poslední chvíli mi došlo že tady je jiná Ciara než doma. ,,Vyčerpávající. A říkejte mi prosím Ciaro. " Jak už jsem se jednou zmiňovala, nemám ráda etiketu a k tomu patří i formální oslovování.

,,Mne říkejte prosím Fryso." Vřele se na mne usmála a já v tom gestu pocítila mateřskou lásku, kterou jsem  nikdy nepoznala.

Přikývla jsem na srozumněnou, protože jsme v tu chvíli vešli do hlavního sálu. Pracovalo zde na výzdobách mnoho lidí. Připevňovali bílé květiny, stužky a soustu dalších věcí.

,,Chtěl jsem se ještě před tím než vás pustím zeptat, jestli souhlasíte s výzdobou?" Zeptal se král.

Opravdu jsem měla chuť odpovědět že je mi to úplně, ale úplně jedno. ,,Je to krásné." Přes tyto věci jsem nikdy nebyla, a tak to zní trochu prkeně.

,,Omlouvám se, že vás zatěžuji talovéma blbostma. Jste jistě po dlouhé cestě unavená. Rylwene, ukaž princezně kde má svoji komnatu. S vámi Williame bych chtěl ještě mluvit o smlouvách. Váš otec vás jistě obeznámil." Král s Willem se vydali pryč, a ostatní se také začali rozcházet, až jsme tam nakonec zbyli jen já a Rylwenova skupinka.

,,Tak dnes večer." Eldrys pohladí prince po hrudi a i s Varianem a Hellinenem odejde.

Mám dojem že si myslela že budu žárlit, nepovedlo se. Jako reakci jsem jen nadzvedla obočí, ale to už byli pryč.

,,Pojď za mnou." Zabručí můj budoucí manžel. Vypadá to že si také na formality nepotrpí. Bez toho aby mi nabídnul rámě, se rozejde do jedné z chodeb.

,,Ty jsi teda vychovaný pitomec." Uchechtnu se, ale ten blb mě zpraží pohledem.

Celou cestu jdeme mlčky kamenným hradem, dokud nedojdeme do dlouhé chodby, kde jsou na levé straně okna a na druhé několik velkých dřevěných dveří. Stoupli jsme si hned před ty, které byli nejblíže schodům.

,,Komnatu máš hned vedle té mé." Ukáže na své dveře.

,,Doufám že po svatbě nevyžadují aby jsme sdíleli lože." Prohodím jen tak mimochodem. Popravdě mě to opravdu zajímá.

,,Není to nutné, a vzhledem k našemu přátelskému vztahu si ponecháme oddělené komnaty. Odpočiň si, pozítří je svatba." S těmito slovy se ztratí ve své komnatě.