Koruna temnoty a ohně

XXXXI

Probudilo mě světlo proudící přes zatažené závěsy. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Až pak jsem si uvědomila, co se včera a dnes stalo. Cítila jsem, jak mi tváře polil ruměnec.
Opatrně jsem se otočila na Rylwena, který měl jednu ruku přehozený přes můj nahý pas. Pořád spal.
Pozorovala jsem ho, jak klidně spí a v hlavě si přemítala, co všechno mu musel Thollmauran udělat.
Zrzavé vlasy měl rozházené po celém polštáři. Vypadal tak klidně.

,,Budeš na mě civět ještě hodně dlouho?" Zamumlal ochraptělým hlasem. Jasně že ten zmetek nespal.

,,Jo," řekla jsem. Jestli to přežijeme, budu na něj takhle civět až do smrti.

,,Nestydo." Objal mě oběma rukama kolem pasu a i se mnou se přetočil na druhý bok. Ne že bych si stěžovala být přitisknutá na těch svalech.

,,Měli by jsme vstát," oznámila jsem. Oba jsme byli unavení. Naspali jsme maximálně tři hodiny, ale povinnosti volají.

Rylw nesouhlasně zamručel, ale posadil se. Deka mu jen tak tak zakrývala nahé boky a stehna. Ne, nesmím se tam dívat. Viděla jsem toho dost včera.
Také jsem se posadila až na to, že jsem si deku přidržovala na hrudi. Zvedla jsem se, popadla čisté oblečení a zmizela v koupelně. Ten toho taky viděl včera dost.

Hodila jsem na sebe hnědé kalhoty s černou halenou a šla zpět do ložnice. Rylwen se už také uráčil si alepsoň vzít kalhoty. Teď očividně hledal halenu.

,,Levá polovina skříně." Má slova hned poslechl a našel to. Koutkem oka si očividně všimnul, že chvátám.

,,Za jak dlouho tam máme být?" Zeptal se pomalu s úsměvem.

,,No, dejme tomu, že jsem zaspali snídani a teď už by tam měla být většina lordů. Nebo rovnou všichni. Odpověď na tvou otázku zní takto: už jsme tam měli být." Poskakovala jsem po pokoji a natahovala si na nohu druhou botu.

Na zbraně jsem se oba vykašlali a rovnou se vydali chodbou k poradně. Cestou jsme potkali pár strážců, kteří se na Rylwa dívali, jako na ducha. Ten blbec jim jen zamával, jako kdyby se po několika dnech nevrátil od úhlavního nepřítele.

Ve chvíli, kdy jsme stanuli před dveřma, jsem zaváhala. Rylw mi položil ruku na bedra na znamení, že je tu se mnou. Že se mi to celé jen nezdálo.
Zmáčkla jsem kliku a vešla do místnosti.

,,Vaše Veličenstvo, máte zpož- králi?" U posledního slova se lord Alond zajíkl, protože Rylwen ho už propaloval nenávistným pohledem.
Všichni přítomní se postavili. V jejich výrazech se zračila úleva, překvapení a zmatenost.

Došli jsme k židlím v čele stolu, kde jsme se posadili. Ostatní tvrdě dosedli na svá místa a čekali, až to zahájím. Nebo spíš nečekali, protože se ozvalo: ,,Jak je to možné?"

,,Ciara se pro mě skrz stíny vydala. Muselo to proběhnout v tichosti, aby nás nikdo neodhalil. Což se stejně nepovedlo. Proto chceme navrhnout, aby jsme se vydali na Therimskou pláň co nejdřív." Rylwen to vše dokonale shrnul do pár vět. Většina přítomných se vynořila z tranzu a začala s ním komunikovat, jako kdyby nikdy nechyběl.

,,Myslím že to by nebyl problém. Zásoby byly převezeny v druhé vlně. Teď stačí, aby jsme se odtud sebrali a odletěli. Nic jiného není potřeba," řekl lord, který mě jednou zachránil při vpádu démonů.

,,Fajn, zítra ráno buďte za úsvitu připraveni na hlavním nádvoří. Odletíme už zítra," rozhodla jsem pevným hlasem.

,,Proč tak rychle?" Zeptal se další, kterého jsem neznala. Proč si sakra nemůžu zapamatovat jména důležitých lidí v hradě ?

,,Thollmauran mě viděl, když jsem byla pro Rylwena. Chce se pomstít." Nedodala jsem, že já také.

,,Budeme připraveni."

,,Pošlete mi sem prosím jednoho posla," řekla jsem někomu. Bylo mi jedno, kdo tam dojde, ale musím mu dát vědět.
Jeden z lordů sem povolal svého posla s tím, že se na něj mohu stoprocentně spolehnout. Všichni napínali uši, aby slyšeli, co mu chci říct.

Asi dvacetiletý mladík se přede mnou uklonil a poslouchal mé rozkazy.

,,Dojdeš do Tvrze vrahů. Řekni že tě posílám a že se náš termín posunul na zítřejší rozbřesk. Teď jdi." Mladí se znovu uklonil a odběhl pryč.

,,Vy jste požádala o pomoc nájemné vrahy?!" Vykvíkl překvapeně můj oblíbenec.

,,Ano," odpověděla jsem mu bez zaváhání. ,,Jsem schopná sestavit si armádu jen z vrahů, zbojníků a zlodějů. Vy rytíři v nich vidíte to, čeho se musíte zbavit. Já v nich vidím umění krást a bojovat. Mnoho z nich jsou lepší v boji než rytíři. To ještě nemluvím i umění nájemných vrahů. Prostě jdou s námi do boje, ať chcete nebo ne." Pro jistotu jsem ještě všechny přejela pohledem. Nikdo se nepokoušel odporovat. To je dobře.

,,Myslím že to tu můžeme ukončit," rozhodl Rylwen vedle mě. ,,Stravte poslední den se svou rodinou. Možná se už nikdo z nás nevrátí."

Po jeho proslovu se začali odebírat pryč. Když jsme v místnosti zbyli jen my dva, Connall se vrhnul bratrovi kolem krku. Rylwen svého bratra pevně objal. Musela jsem se usmát nad tím, jak jsou si podobní.

,,Jak jsi to dokázala?" Zeptal se princ se slzami v očích.

,,Nerada se dělím. Obzvláště o mého manžela." Kmitla jsem obočím na Rylwa, který mi to vzápětí oplatil.

,,Bohové, ty jsi úžasná," vydechnul Connall.

...

Nastal večer a já s Rylwem jsme se váleli v posteli. Tentokrát oblečení. Leželi jsme na boku a dívali se na sebe. Lenivě jsem mu prohrabovala vlasy, zatímco on mi dělal rukou kroužky na zádech.

,,Už mi řekneš, co ti dělal?" Zeptala jsem se potichu. Moc dobře věděl, koho myslím.

,,Nechci, aby jsi to viděla. Nemyslím si, že by to byl zrovna pěkný pohled," odpověděl stejně tiše jako já.

,,Zkousnu to."

Smutně se na mě usmál a přes naše pouto mi poslal vzpomínku na jedno z jeho mučení.

Ležel připoutaný na železném stole. Stál nad ním Thollmauran s nažhavenýn železem v ruce. V momentě mu ho přiložil na břicho. Cítila jsem pach spáleného masa a viděla, jak se jeho kůže ničí.
Pak se obraz přesunul. Tentokrát dal král démonů pod stůl koše s ohněm a nechal, aby se pekl.
Další vzpomínka se odehrávala v jiné místnosti. Tentokrát byl Rylw připoutaný ke stěně řetězy. Thollmauran svíral v ruce kladivo na drcení prstů. Než stihnul rozdrtit Rylwenovi první prst, obraz v mé mysli jsem odehnala.

Kdyby to nebyl Rylw, dokázala bych se na to dívat. Dokázala bych i udělat, kdybych dotyčného opravdu nenáviděla.

,,Ani jednou jsi nekřičel," zkonstatovala jsem. To železo muselo příšerně bolet.

,,Ukázal jsem ti jen to, kde jsem nekřičel, protože na to ostatní by neměl žaludek ani mistr vrahů. Křičel jsem hodně. Ale nikdy jsem mu to nechtěl říct. Chtěl jsem, aby jsi byla v bezpečí. Říkal jsem si že to dělám pro tebe a to mi stačilo. Kvůli tobě bych se nechal mučit tisíciletí, jen aby si byla v bezpečí."