Koruna temnoty a ohně

XIV

Hned po tom co Wales odešel, jsem se nahrnula ke skříni jako velká voda. Vyházela jsem odtud halenu, jezdecké kalhoty a boty, plášť, zbraně a látku na obmotání ňader.

Rozvázala jsem si šaty a sundala je společně se spodničkou a ostatníma vrstvama.  Obmotala jsem si ňadra bílým pruhem látky, a pořádně ho utáhla, aby mi nepadal. Hned následovaly hnědé kalhoty s botama a bílou halenou. Nakonec jsem přes sebe přehodila flekatý zelený plášť. A jako třešnička na dortu byly zbraně. Prastarý meč Wylisanu jsem připnula k opasku, hned vedle pětice vrhacích nožů. Do každé boty dvě dýky, toulec plný šípů a luk na záda. Ze stolu popadnu mapu se zakroužkovanými místy, kde se lupiči nacházejí.

Vyšla jsem na balkon, odkud jsem se rozhlédla, jestli dole nikdo není. Nebyl. Bez rozmýšlení jsem se přehoupla přes zábradlí a začala šplhat po kamenné zdi. Jelikož byla stará a hrbolatá, nebyl to problém.

Po chvíli jsem se konečně ocitla v tmavém rohu nádvoří. Na hradbách drželi hlídku stráže. Potřebuji s sebou Zyona, a toho přes hradby opravdu nedostanu. Tak to vezmeme skrz stíny.

Vydám se ke stájím, kde osedlám Zyona. Vycítil že se blíží něco nebezpečného, na což je už poměrně zvyklý. Vyhoupnu se mu do sedla, a pomalým krokem ho pobídnu přímo do temného kouta. Přenést mne samotnou není tak těžké, dva lidi už je horší a Zyona? Párkrát jsem ho už přenesla, ale vyžádalo si daň na mé energii.

,,Fajn, to klapne." Řeknu si spíše pro sebe, než pro Zyona. Jistě že se mi párkrát stalo, že jsem skončila úplně někde jinde ,než jsem chtěla. Hned jak nás pohltí stíny, přivolám svoji moc, a myslím na místo, kousek za hradbami. Po otevření očí zjistím, že se mi to povedlo. 

,,Tak, a teď vzhůru za Rubínovými tesáky." Sama pro sebe se ušklíbnu a vyjedu do lesa.

Trysek projíždím lesními pěšinami. Zyon je vyšlechtěný kůň. Popravdě je stejný jako každý jiný kůň do války, až na to že vydrží běžet několik hodin v kuse jeho nejvyšší rychlostí. Jeho plemeno je na celém světadíle vzácné, a taky příšerně drahé.

Podle mapy poznám, že nejsem ani půl míle od místa, kde se podle mých zdrojů má nacházet doupě Tesáků. Zastavím Zyona na malé mýtince, kde ho nechám. Přivazovat ho nemusím, ví že nikam nemá utíkat.

Sundám si z ramene luk a založím do tětivy šíp s černými letkami. Tak poznávám že je to můj šíp. Používám pouze černé letky, žádné jiné.

Opatrným našlapováním se vydám směrem k jejich doupěti.
Téměř neviditelně a neslyšně se přiblížím k mýtince, kde mají očividně tábor. Okolo ohně jich sedí šest, a vypadá to, že nikdo není na hlídce. To mi ulehčuje hodně.

Natáhnu tětivu a ve vteřině zamířím a vystřelím. První šíp najde svůj cíl v hlavě jednoho z lupičů. Ostatních pět je hned na nohou se zbraněma v rukou. Jeden z nich má kuši, ostatní meče a dýky. V rozmezí tří vteřin založím druhý šíp a vystřelím. Tentokrát se zabodne do srdce muže s kuší. Odložím luk i toulec a vyjdu ze stínů.

Všechny pohled se hned přemístí na mou postavu. Shodím si kápi z hlavy a pohlédnu na ně.

,,Ty jsi víla?!" Vykřikne jeden z nich. Křečovitěji sevře meč v rukách. Všichni čtyři se na mne najednou vrhnou.

Naučeným pohybem vytáhnu z pochvy meč, a rozmáchnu se s ním. Odrazím první útok, zatímco druhého zraním tak, že nemůže chodit. Fajn už jen tři.

Rozmáchnu se mečem proti nechráněnému břichu soupeře. K mému znechucení ho rozpárám. Ne že bych to dělala ráda, ale jestě pár století bych ráda žila.