Koruna temnoty a ohně

XXXXV

Sekundu po tom, co jsem pronesla Alleriina slova, jsem zakřičela: ,,ÚTOK!"

Můj hlas zněl pevně. Ale vevnitř jsem se bortila.

Kopla jsem Zyona do slabin a tryskem se s celým vojskem vydala naproti temné armádě. Jedna ruka držela otěže, ta druhá vytahovala meč z pochvy.
Koutkem oka jsem zahlédla, že z lesa vyběhly nestvůry. Už se ani trochu nepodobaly vílám. Byly to už jen stvůry. Některé měly popelavou kůži, jiné zas tmavou srst.
Dryády a satyrové zatím čekali. Tak jsem jim to přikázala.

Každým zaduněním kopyt jsem se blížila smrti. Nebála jsem se. Můj život byl krátký, ale poslední okamžiky stály za to.

,,Měla by jste se vrátit!" Otočím hlavu na generála Duolona, který jen tak tak překřičel kopyta koní.
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Už jako malá jsem se rozhodla, že zemřu ve velkolepé bitvě. A to je také stále v plánu.

Draci nad námi letěli jen poloviční rychlostí. Drželi se nad námi a kryli nám hlavy.

Část Thollmauranova vojska se vznesla do oblak.

Rychlostí blesku jsme se k nim blížili. Připravovala jsem si svou moc, abych mohla zasadit první velký úder.
Ruka s mečem už byla připravena čelit někomu jinému.

Pět.

Čtyři.

Tři.

Dva.

Jedna.

Obrovský třesk. Naše vojska do sebe vrazila plnou silou. Instinktivně jsem kolem sebe vykrývala údery.
Nedovolila jsem si, podívat se nahoru, jak si vede Rylwen. Když jsem naposled odvrátila pozornost od protivníka, pěkně se mi to vymstilo.

Přemítala jsem nad tím, kde je sakra Alleriino vojsko.

Ale jak se říká, já o vlku a vlk tady.
U pravého křídla naší armády se objevila zlatá záře. Spálila pár démonů, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co odhalila.

Byly jich tisíce. Rytíři a pěšáci v zlatým brnění. Všichni padli v minulých válkách. Alleriie si je vycvičila pro tuto příležitost. Pro mě.

V každém případě bylo pravé křídlo v bezpečí.

Najednou mi kolem hlavy proletěl šíp. Nad ničím jsem nepřemýšlela a prudce roztáhla ruce. Přes všechny v mém dosahu se přelila temnota, která několik démonů zahubila.

Sekla jsem mečem po hlavě jednoho démona. V setině se válela na zemi a s ní i tělo majitele. Rozjela jsem se dál a cestou probíjela další a další démony.

Co vidíš z výšky? Zeptala jsem se Rylwena pomocí našeho pouta a zároveň ťala dalšímu protivníkovi hlavu.

Je nás stále málo. Levé křídlo má problémy. Pak už se neozval. Do hajzlu.

Hned jsem se rozjela k levému křídlu. Rylw měl pravdu. Obrana se tu láme jako skořápka od vajec.
Buď ti démoni poznali slabý bod nebo tu padl velitel a vojákům nemá kdo velit. Vypadá to na tu druhou možnost.

,,Držte pozice!" Zakřičela jsem z plných plic a vyslala další vlnu temnoty, abych zdržela démony a vojáci měli čas se seskupit.

,,Když někdo padne, nahradí ho druhý!" Dodala jsem. Zyon se už chytal vyjet do první linie levého křídla, ale něco mě zaujalo. Známá ženská tvář.

Nad celou vařvou se prohnal hlas posílený magií.

,,Až nejvyšší koruna povstane,
vše co chce dostane.
Vítěz však jen jeden je,
nikdo neví, zda přežije.
Pomoc má však přijde,
až Slunce a Měsíc se mine."

V životě jsem nikoho neviděla radši. Asi.
V čele všech čarodějnic si to kráčela jejich velitelka, která mě obdařila úšklebkem.
Všechny měly u pasu dýku a váčky s lahvičkama. Nepotřebovaly zbraně. Stačila jim jejich chytrost.

Pokývla jsem velitelce na pozdrav a vydala se zpět do středu, kde byla momentálně největší jatka.
Koutkem oka jsem zahlédla, že se satyři dali do boje.

Will, král Rilie a Sirena přijdou pozdě. Už jen budou pohřbívat naše mrtvá těla.

Když jsem odrazila doprostřed, zjistila jsem, proč je tam taková vařva. Thollmauran se připojil do boje. Vyjela jsem mu naproti s jedinou myšlenkou. Zabít. Pěkně pomalu. 

Konečně mě našel očima. Usmál se, jako kdyby ho překvapovalo, že to stále zkoušíme vyhrát.
Nevzdáme se. Nikdy.

Stanuli jsme naproti sobě. Dělily nás tři metry. Všichni se nám vyhýbali, tudíž jsme měli okolo sebe prostor.

,,Ah, má drahá Ciaro," povzdechnul si. ,,Kdyby jsi si vzala mě, mohla jsi být na vítězné straně. Už je ale pozdě."

...

Z výšky jsem pozoroval Thollmaurana, jak promluvá s Ciarou. Nelíbilo se mi to. Měl jsem chuť se tam snést a toho bastarda hned rozdrtit.

Měl jsem ale úkol. Držet letku.

Popadnul jsem dalšího démona do tlamy a zlomil mu vaz. Jejich krev už jsem na jazyku ani nevnímal. Byla černá a hořká. Divím se, že je v nich tolik krve. Jsou oproti nám malí. Nejsou ve vzduchu, aby nás porazili, ale aby nás zdržovali.

Kdybychom letěli pomoct dolů Ciaře, budeme je mít za zády a dole je ohrozíme. Musí se nechat že to má Thollmauran pořádně vymyšlený.

Nechal jsem asi deset démonů, aby ke mně přilétlo a pak je sežehl ohněm. Jako ohnivé koule padali do řad nepřátel a dělali jste větší rozruch.

Koutkem oka jsem zkontroloval Variana a Hellinena. Oba si vedli celkem dobře. Měli na jejich dračím těle několik hlubokých šrámů, ale nic co by dračí krev nezvládla do chvíle zacelit. 

V roji jsem začal hledat i Connalla. Nikde jsem ho ale neviděl.
Až po chvíli jsem ho zahlédnul, jak se dívá směrem k táboru, kde jsme přespávali.

Nechápavě jsem se tam zadíval také. Strnul se.

Bohové nás musí milovat.

...

,,Nevzdáme se," oznámila jsem mu pevně. Sbírala jsem co nejvíc své moci, abych mohla na něj udeřit a zabít ho.

V životě jsem tolik temnoty v sobě neshromáždila. Je tu velké riziko, že za chvíli nebudu já ovládat temnotu, ale temnota mě.

,,Moc dobře víš, Ciaro, že nemáš šanci. Vzdej se a bude méně mrtvých." Jeho slovům jsem nevěřila. Nejsem hlupák.

Dorazili. V hlavě se mi ozval Rylwenův hlas. William, Sirena a Rilijské vojsko ti jde pomoct do středu. Je jich hodně. Opravdu hodně.

Mimoděk jsem se usmála. A teď to měl spočítaný hošánek jeden démonskej.

,,Jaký eso ještě máš v rukávu, Thollmaurane?" zeptám se jen tak mimochodem. Všimnul si, že jsem změnila výraz i postoj.

,,Mé eso bylo věznění Rylwena. Teď nemám žádné. Všechno jsem dal do útoku," odpověděl mi. To jsem čekala. Sázel vše na jednu kartu.

,,Víš, já mám ještě jedno eso." Vítězně jsem se na něj usmála. Věděla jsem, že Will je tady. Je tady Sirenino vojsko. Vojsko Rile. Máme šanci. Opravdu dobrou šanci a já ji nehodlám promrhat.

Uvolnila jsem se. Na dvě sekundy zavřela oči a pak je otevřela.

Na hlavě mi seděla koruna. Ne ta Drixonská, ale jiná. Temně černá s odlesky rudé.

V Thomauranově pohledu se mihla panika.

Seděla před ním na koni žena, která má momentálně největší moc v dějinách celého světa.