Adoptovaná princezna

V nemocničním křídle

Z pohledu Rity...

Probudila jsem se na místě, kde jsem to velmi dobře znala z prvních dní strávených tady v paláci. Ve vzduch byl cítit pach dezinfekce a nažehleného prádla. Byla jsem opět v nemocničním křídle. Kromě nepříjemného pocitu z toho, že mám zase pod kůží vraženou jehlu, mě svazovalo cosi na zápěstí, cosi chladného a velmi těsného. Byla to pouta. Snažila jsem se pohnout rukou, ale šlo to jen o malý kousek.

„O nic se nepokoušej."

Ten hlas mi zněl povědomě. Měla jsem za to, že to je Daniel, ale nebyla jsem si tím moc jistá. Měla jsem slepené oči a pískalo mi v uších. „Cože?" zeptala jsem se, protože jsem si to chtěla ověřit.

„Rito, prosím...," nestihl to doříct, protože jsem ho přerušila: „Co se děje? Co to má znamenat?" dělala jsem, jako bych nebyla v obraze.

„Někdo zavraždil krále Nathana a princeznu Judie."

„A ty si myslíš, že jsem to byla já?"

„Ještě to vyšetřujeme, ale si mezi podezřelými."

„Promiň, ale připadám ti jako zločinec? Jsem tady, protože jsem mohla dopadnout stejně jako oni."

„Ale nedopadla si."

„Ne, ale měla jsem."

„Mám na tebe několik otázek."

„Dobře, nebráním se, tak spusť."

„Proč si byla ten večer v kuchyni?"

„Nemohla jsem spát a měla jsem žízeň, tak jsem si zašla pro něco k pití."

„Proč si neřekla nějaké služebné?"

„Bylo už hodně pozdě. Nechtěla jsem nikoho budit." Daniel se zatvářil podezřívavě. „Na tom přece není nic zvláštního ne?" ptala jsem se, abych se ujistila, co si o tom myslí.

„Ne to není," zamračil se a udělal si poznámku do malého zápisníku. To mě naštvalo.

„Nechápu, v čem je problém. Nebylo to poprvé, co jsem byla pozdě večer mimo svou postel a pokoj."

„Vážně?" zeptal se takovým tónem, abych si připadala, jako že jsem mu prozradila něco o čem nevěděl.

„Ale prosím tě, nedělej, že o tom nevíš. Vy strážci přece musíte vědět, kde jsou členové královskérodiny, abyste jim mohly v případě nouze přiběhnout na pomoc." Nebyla jsemsi jistá, jestli si ze mě dělá srandu nebo jestli to myslí vážně, že bych byla až tak omezená. Potom se na mě zadíval pohledem, který jsem nesnášela. „Ty minevěříš, že?" Měla jsem za to, že jsem dobrá lhářka, ale asi ne tak, jak jsem si myslela.