Přeludy

67 4 0
                                    

Z pohledu Rebeky...

Od té doby, co jsem utekla, už jsem dále s ostatními dětmi do jídelny nechodila, v mojí cele dokonce vyměnily dveře. Úplně dole byl teď malý otvor, kterým mi podávali jídlo, jestli se to jídlem vůbec dalo nazvat. Předtím to jídlo alespoň připomínalo. V žaludku mi kručelo, že se to už ani nedalo poslouchat. Jistě už byl dávno čas k jídlu, ale nejspíš tu jsem ta poslední, o kterou se tu někdo zajímá.

Najednou mi výdejním okýnkem přistála na podlaze miska s čímsi na dně. Vypadalo to příšerně a určitě se to jako obvykle nedalo jíst, ale nějak jsem se naživu udržet musela. Aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela naházela jsem tu šlichtu do sebe.

Chvíli se nic nedělo a potom mě z ničeho nic přepadla vlna horka a zamotala se mi hlava. Vnímala jsem, jak jsem sebou praštila o studenou zem a pak už jsem si vybavovala jen barvy, podivné obrazy a zvláštně vypadající zvířata.

Takhle mi ještě nikdy nebylo. Bylo to úžasné a strašné zároveň. Bylo to jako sen, který se nedal ovlivnit a ze kterého jsem se nemohla probudit. Trvalo to snad věčnost, než se všechny barvy vytratily a než po nich zbylo jen černo.

Otevřela jsem oči. Kde to jsem a proč je tu taková tma? Pomalu se mi začínaly vracet všechny smysli. Co se mi to stalo? Kolik času uběhlo? V hlavě mi běželo tolik otázek, na který jsem si přála znát odpověď, ale zároveň jsem věděla, že se odpovědi nikdy nedočkám.

Měla jsem neskutečně sucho v krku a bolela mě hlava. Myslím, že přesně takhle nějak vypadá kocovina. Nějakou dobu jsem byla v místnosti jen se svojí bolestí hlavy a tichem a potom přišel odněkud ze stěn hlasitý zvuk. Zdálo se, jako by někdo mlátil do piana, ale každý druhý tón se v místnosti rozplýval až do ztracena. Musela to být nějaká nahrávka. Každopádně to mojí hlavě vůbec nepomáhalo.

Mohlo uběhnout i několik hodin a nahrávka pořád hrála, sice čím dál tišeji a tišeji, ale pořád dokola a dokola. Působila na mě dost smutným a depresivním dojmem. Měla jsem chuť brečet, ale nešlo to. Ztrácela jsem se v jejích tónech stejně jako ve svých negativních myšlenkách. Tak strašně moc mi chybělo ticho, o kterém jsem si myslela, že je příšerné.

Adoptovaná princeznaWo Geschichten leben. Entdecke jetzt