Adoptovaná princezna

Vybrali mě

Z pohledu Rebeky...

Bylo to už několik týdnů, co Lucie zmizela. Celkem jsme si rozuměli, i když jsme se vídali jen u jídla. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným než nad tím, kam se mohla vypařit a co s ní je.

Z vírů myšlenek mě vytrhl známý hlas muže, který byl čím dál nesnesitelnější. „Jsi na řadě," řekl, chytil mě za paži a táhl mě kamsi do neznáma.

Neodvážila jsem se nic říct, jen jsem zaskučela bolestí, protože měl ten muž velmi pevný stisk. Určitě budu mít na tom místě modřinu.

Přišli jsme do nějaké šedivé místnosti, odporné už od pohledu, ale takové tu byly bohužel všechny.

„Co tu budeme dělat?" optala jsem se nesměle.

Můj strážce se na mě otočil a řekl: „Dneska z tebe uděláme jiného člověka."

„To nechápu," odvětila jsem mu, i když mi bylo jasné na co naráží, jen mi nebylo jasné, jak to chtějí udělat.

Zanedlouho přišel nějaký další muž, tenhle byl všude potetovaný a měl dlouhé vousy. Nějakou dobu mlčel a pak promluvil: „Tak to je ona?"

„Ano," odpověděl mu můj strážce.

Začali se spolu bavit o věcech, kterým jsem nemohla rozumět. Bavili se dlouho, až jsem měla pocit, že mě přestaly vnímat. Můj strážce mě měl ale plně pod kontrolou, protože, když jsem se pohnula o něco víc, než se mu líbilo, měla jsem jeho ruku na ramenu.

„No nic, dáme se do toho," prohlásil muž s vousy a vyplňoval cosi v nějakých papírech. „Lehni si na břicho," ukázal na jakousi postel.

„To ani náhodou."

„Nikdo se tě na nic neptal," můj strážce mě chytil na místě, na kterém to dost bolelo. Díky tomu jsem se zkroutila bolestí a on mě tak mohl dotlačit na místo, kam chtěl.

Ležela jsem na břiše s čelem opřeným o tu postel. Muži s vousy to evidentně takhle nevyhovovalo, a tak mi hlavu otočil na stranu a odhrnul mi vlasy z krku.

„Snaž se nehýbat," řekl a vybrané místo za mým uchem vydezinfikoval. Lekla jsem se, jak mě kus vaty zastudil.

Potom mnou projela ostrá bolest. Můj strážce mě musel přidržovat, abych se opravdu nehýbala. Po chvíli bolest částečně ustoupila.

Všemi možnými obličeji, co jsem znala, jsem nedokázala vyjádřit, jak moc jsem byla šťastná, že to netrvalo déle než půl hodiny. Když jsem se zvedla nemohla jsem si odpustit si sáhnout na potetované místo. Neměla jsem absolutní tušení, co mi teď „zdobí" tu část těla, která mi je vidět, jen když si stáhnu vlasy nahoru do copu nebo do drdolu. Podle podrážděné vystouplé kůže jsem mohla jen odhadovat, že to mohlo být nějaké kolečko s křížem.