#LOVE U BETTA# L.S. FF

24

Louiho pohled

Vracel jsem se na pokoj pozdě za tmy jako každý čtvrtek a nemohl se dočkat až zase strávíme celý večer v objetí toho druhého, pustíme si nějaký film, Harry ho bude komentovat s tím, že nechápe děj a já ho budu okřikovat, ať drží klapačku, že kdyby byl potichu, tak se to dozví.

Přesně na to jsem se tak moc těšil, a tak jsem se musel usmívat už při otevírání dveří a čekal jsem jen na to, až mi svůj úsměv oplatí i on.

Otevřel jsem dveře a najednou, jakoby mi srdcem proletěla kulka.

Harry tam seděl na posteli v klubíčku jako hromádka neštěstí, celý se klepal a brečel. Můj úsměv byl ten tam.

Měl jsem před očima ten den, kdy jsem Harrymu ublížil a doufal jsem, že už ho takhle nikdy nebudu muset vidět.

,,Harry," hlesnul jsem, upustil na zem svou tašku a bez váhání byl dvěma kroky u něj. V hlavě mě varovala možnost, že by mě mohl odstrčit nebo že bych měl být opatrnější. Já na to ale nedbal, obmotal kolem něho své ruce a moje předtuchy byly správné. Nebál se mě. Nechal se ode mě utěšovat a dotýkat, protože mi věřil. Bál se své minulosti.

,,Harry, ššš, neplakej, copak se stalo?" posadil jsem ho, chytnul jednu jeho ruku do své a druhou mu shrnul kudrliny z tváře, které se mu lepily na pokožku kvůli slzám.

Nic nedokázal vyslovit, jenom se zalykal a tiskl mi ruku tak pevně, až to mě samotného překvapilo.

,,Udělal ti někdo něco? Něco se ti zdálo?" Při druhé otázce kývnul.

,,Na chvilku jsem usnul a zase jsem měl...ty sny." vypravil ze sebe se značnou námahou a já si k němu sednul tak, aby mi viděl do očí a mohl si být tak stoprocentně jistý, že je tu s někým, komu může věřit.

,,To nic, to nic. Je to v pořádku, jsem tu s tebou. Už ti nikdy nikdo nic neudělá. To ti slibuju." řekl jsem rozhodným hlasem a on mi poprvé pohlédl do očí těmi svými ubrečenými červenými.

Dlouho bylo jen ticho a já mu kreslil konejšivé kroužky po zádech, aby se uklidnil. Po chvilce ale sám přestal vzlykat.

,,Když mi bylo jedenáct...chodil jsem si u nás na vesnici hrát na jedno hřiště. Nebylo moc velké, no...bylo dost malé a hlavně staré, ale já to tam měl docela rád a chodil jsem tam nejčastěji taky proto, že bylo hned vedle dílny, kde táta pracoval.

Jednou se mi zakutálel míč až ke skladům té dílny a nemohl jsem najít, kam mi tam mezi ten bordel mohl zapadnout. Objevil se u mě nějaký chlap, měl na sobě stejný monterky jako nosil do práce táta, tudíž jsem usoudil, že se musí s tátou znát a neviděl jsem v něm žádné nebezpečí.

Když jsem mu totiž prozradil, že jsem tady ztratil svůj míč, řekl mi, že když půjdu s ním, ukáže mi krásnější a nový míč a budu si ho moct nechat. Samozřejmě, že jsem neodmítl. Vzal...vzal mě za ruku, odvedl do jednoho ze skladů a tam...mě znásilnil." zajíkl se slzami, ale já ani nedutal, jen ho pevně držel za ruku.

,,Křičel jsem, kopal, ale já nemohl dělat prostě nic, nikdo mě neslyšel, nic mi nebylo platný...Tak moc to bolelo. A doteď mě to bolí psychicky v podobě těhle snů.

Když bylo po všem, prostě mě z toho skladu vyvedl ven, odešel a já utekl až do lesa, jak moc jsem se bál, že přijde zase. Pořádně jsem v té době nevěděl, co mi vlastně udělal, a tudíž jsem to ani nikomu ani rodičům neřekl.  A neřekl jsem to nikomu doteď."

,,Toho chlapa by ale měl stihnout trest..." odvážil jsem se zašeptat a Harry ke mně opět zvednul oči.

,,To už by teď stejně nebylo možný. Shodou okolností jsme se pár týdnů na to stěhovali do jiného města a táta si našel jinou práci. Matně si toho chlapa pamatuju, ale...na tom všem už teď nezáleží. Je to strašně dávno Lou."

Zmohl jsem se jen na to zírat do jeho uplakaných očí, ve kterých jsem teď už viděl ten kousek zlomeného Harryho, který tam vždycky byl, a sám jsem plakal. 

Najednou mi to všechno dávalo smysl a já si připadal strašně. Celou tu dobu...se prostě jen oprávněně bál, a nějak tak vznikla jeho averze k homosexuálům. 

Přitáhl jsem si ho zpět do svého náručí a nechal ho, ať to ze sebe všechno dostane. Šest let si na duši nesl tuhle ránu. Ten chlapec, který na první pohled vypadá, že si nevidí na špičku nosu kvůli svým předsudkům, si ve skutečnosti prošel čirým peklem už v tak nízkém věku.

Leželi jsme tam spolu takhle tak dlouho, dokud nám neukápla poslední slza a nebyli jsme až moc unavení tím emočním vypjetím. 

Harry prostě ležel na mé hrudi, slyšitelné bylo jen naše dýchání a já ho hladil ve vlasech. Po nějaké době se Harry otočil na břicho a jen tak se na mě díval.

,,Děkuji, že jsi mi to řekl. Už nikdy nedovolím, aby se ti cokoliv tak podobně strašného stalo i kdyby mě to mělo stát cokoliv." zašeptal jsem a namotal si na prst jeho kudrlinku.

,,Mám tě rád, Loui" slabě se usmál a já se po tak dlouhé době musel taky usmát. 

,,Já tebe taky," odpověděl jsem, ale měl jsem takové prazvláštní pochyby o tom, že mám tohle stvoření před sebou jenom rád.

,,Co kdybysme šli zítra po škole do města na kluziště?" navrhnul jsem.

,,Jako bruslit?" podivil se Harry.

,,No? A co jiného?" zasmál jsem se. Byl jsem rád, že se oba zase smějeme. Slz bylo pro dnešek až až.

,,Já ale bruslit moc neumím." řekl stydlivě.

,,To nevadí, já tě to naučím." povzbudil jsem ho a nemohl se vynadívat jeho úsměvu. Slušel mu natisíckrát víc než slzy.

,,Možná se odtamtud dostaneme i živí." zasmál se a já s ním. Byl jako anděl seslaný na zem, můj nejtajnější sen.

A před tím, než jsme oba k smrti unavení usnuli, věnoval mi Harry prohloubený polibek, jehož chuť jsem chtěl na svých rtech cítit už napořád. 

ahojky, no, pardon za takovou drama kapitolu, ale už bylo na čase sdělit čtenářům hlavní pointu a hlavně posunout děj :)) i když ano, přiznávám, je to takové drastické, snad vám to nevadí :d

a nebojte, příští kapitola bude zase úsměvná :)

mějte se, m