Koruna temnoty a ohně

XII

Když tryskem dorazím na levé křídlo, začnu všechny burcovat k postupu. Kupodivu mne poslechnout a opravdu srovnání krok s ostatními křídly.

Zaujala mne však jedna postava v nepřátelské linii. Povědomá postava. I když studnice mé magie je z půle prázdná, vzbouří se jako divoké moře. Ovládne mě nepříčetný vztek.

Sesednu ze Zyona, a dám mu povel aby se vrátil do tábora. Rychlým krokem jsem se vydala k synovi vůdce Triskejců, který mi málem zabil bratra. Ani jsem si neivédomila, že jsem vypustila svou temnou magii, která trhala a párala těla nepřátel. Temné šlahouny Triskejce škrtily a odhazovaly z mé cesta.

Nakonec jsem mu byla tváří v tvář. ,,Zabiju tě, stejně jako tvého bratra." Ucedil nenávistně. Očividně má Willa za mrtvého. Smůla hochu. 

,,Nedokážeš nikoho ani pořádně zabít?" Utrousila jsem posměšně. V tváři se mu mihla nepatrná emoce překvapení, kterou hned vystřídal vztek.

Bez rozmýšlení se na mne vrhnul. Bojovali jsme meč proti meči. Dospělý dvaadvacetiletý muž proti čtrnáctileté princezně, která byla zkázou všech, kteří se připletli do cesty její magii.

Bojovali jsme několik minut, dokud jsem mu nezabořila svůj meč hluboko do jeho břicha, až ostří vylezlo jeho zády. Prudce jsem trhla nahoru tak, že to nemohl ani v nejmenším přežít. Mrtvý mi padl k nohám.

Můj vztek však nepřestával. Nedokázal jsem svou moc udržet na uzdě tak jako vždy. Má magie se projevila v plné síle a začala ničit vše kolem ní. A mne trhala zevnitř. V návalu smrtelné agonie jsem rozeznala slova.

,,Probuď se Ciaro!"

...

Někdo se mnou neustále třásl. Vyšvihla jsem se do sedu a začala se rozhlížet po mé komnatě. Byla pořád hluboká noc. Až teď jsem si uvědomila že mi tečou slzy, a já nemohu dýchat. Bezmocně jsem začala lapat po dechu. Všude byla zima ale já se cítila jako po maratonu.

,,Dýchej z hluboka Ciar." Dotyčný co mě probudil, si očividně sedl na mou postel, opřel se zády o pelest postele a mne si přitáhnul na hruď tak, že jsem se o něj zády opírala. Jednou rukou mě objal kolem pasu a druhou mi utíral slzy. 

,,Jen dýchej zhluboka Ciar. Všechno je v pořádku. Jsem s tebou." Začal mě potichu utěšovat. ,,Už je to dobrý."

Začala jsem se pomalu uklidňovat. Dýchala jsem pomaleji, v porovnání s tím jak jsem se vzbudila.

Pořád jsem z rozrušení nevěděla kdo to je. Vůně i hlas mi byl povědomý, ale nemohla jsem ho nikam zařadit.

,,Co se stalo Ciar?" Zeptal se, zatímco mě pohladil po vlasech.

,,Ve čtrnácti jsem poprvé zabíjela." Dotyčný se po mé odpovědi napnul, a dokonce mi připadalo že svůj stisk zpevnil.

Po chvíli se konečně podívám, kdo mě zachránil ze spárů snu, a kdo mi dělal opěradlo.

Ne, ještě jsem se neprobudila. Tohle je nemožný. Rylwen.

Chvíli jsem se mu jen dívala do zlatých očí, které ladily s zrzavými vlasy po ramena.

,,Měla by jsi spát Ciar, do úsvitu zbývá ještě několik hodin."

Bez komentářů jsem se od něj odlepila, a nechala ho, aby si stoupnul vedle postele. Ve chvíli kdy jsem se přikryla, se vydal ke dveřím.

,,Kam to jdeš?!" Vyhrkla jsem, a hned si sedla.

,,Do své komnaty, předpokládám že nech-" nenechala jsem ho ani domluvit.

,,Zůstaň tu prosím." Cítila jsem se příšerně, a potřebovala jsem oporu. Rylwen si bez námitek vlezl vedle mě, a oba nás přikryl dekou.

Bohové, já jsem ale pitomá. Měla jsem ho poslat do temných míst, ne žadonit aby tu zůstal. Ale teď se nechoval jako arogantní namyšlený Rylwen.

Možná má dvě tváře. Zní to divně ale já to chápu. Vždyť já mám také dvě tváře. Hodná dokonalá princezna, a nemilosrdná vůdkyně vojska.

Oklepala jsem se zimou, protože večer jsem nechala otevřené okno. Pomocí magie jsem k němu vyslala úponek moci, který ho potichu zavřel.

Ale zima mi byla pořád.

,,Rylwe?" Použila jsem jiné oslovení, protože on už mi taky teď neříkal Ciaro. Jen Ciar.

,,Ano?"

,,Můžu k tobě? Je mi zima." Chvíli bylo jen tíživé ticho. Pak zašustily přikrývky, a já cítila jak se jeho teplá hruď nalepila na má záda. Rukou si mě za pas ještě přitáhnul blíž. Pak jsem konečně usnula.