Sesterská pomsta

Jak přijel Princ

Eleanor

Bylo velmi brzo ráno, když mě vzbudily naléhavé kroky na chodbě a klepání na dveře. Gina ještě spala, takže jsem šla otevřít sama. Valide Sultan. Uklonila jsem se a snažila si zakrýt županem až příliš krátkou noční košilku. Za ní poslušně klopýtaly její služebné.

„Dnes přijede Princ. Tvou dnešní garderobu jsem si vzala na starost, protože musíš reprezentovat jako budoucí sultánova žena. Tak, dáme se do práce,"

„Jsem opravdu moc ráda, že jste za mnou přišla a nabízíte mi pomoc, ale myslím, že bych to s Ginou jistě zvládla sama."

„Máš na výběr z těchto tří šatů. Určitě se ti budou líbit." Úplně mě ignorovala. Skvělé.

První byly tmavě modré s krásnými výšivkami, které lemovaly výstřih, pas i sukni. Byly sice naprosto krásné, ale na tuto příležitost mi připadaly nevhodné. Neměly dlouhé rukávy, ale byl k nim dlouhý šátek, který bych si eventuálně mohla přehodit přes předloktí, ale to mi přijde jako zbytečná komplikace.

Další zářily typickými barvami Osmanské říše, tedy všemi odstíny červené. Na rozdíl od prvních měly krásné jemné, dlouhé rukávy, které byly na dotek jako samet. Tak jemnou látku jsem v životě neviděla, ani necítila. Také je doplňoval šátek, ale jak jsem si všimla, i u poslední bílé varianty ležel šátek. Zřejmě byly určeny k zahalení vlasů. Ne zřejmě, určitě.

Bíle šaty vypadaly ze všech nejprostěji. Jen bílá látka přišitá k ramínkům. žádné výšivky a zdobení, dokonce ani šátek k nim nebyl. Měla jsme pocit, že mě zkouší. Dokážu si vybrat správné šaty na tak pompézní a důležitou příležitost?

„Výsosti, musím se i já zahalovat?" nepřestoupila jsem na jejich víru, takže bych nemusela.

„Má milá," a, tak to nedopadne dobře, „tato událost je velice důležitá. Jedná se o jednu ze statnějších záležitostí. Moc dobře vím, že jsi ještě nepřestoupila na naši výru, ale alespoň lehké zahalení vlasů by bylo vítáno."

„Stačilo by tedy, abych si na čelenku připevnila šátek tak, jako když chodím do zahrady?"

„Ano, přesně tak jsem to myslela." Alespoň že na tomto se shodneme.

„Líbí se mi ty červené. Navíc, všichni Sultánovi blízcí budou v rudé, neměla bych vyčnívat."

„Dobrá volba," Valide poslala dívky zpět do její komnaty i s nevybranými šaty a opět na mě spočinula svým pevným pohledem. „Pamatuj, že ještě nejsi sultánovou ženou, nejsi ani jeho oblíbenkyní. Zatím v této říši moc neznamenáš, ale nezapomeň, že jednoho dne dospěješ do bodu, kdy budeš prohlášena za Sultánku. Do té doby nedělej žádné hlouposti. Sulejman je muž mnoha tváří, dávej si pozor." Vtipné, že zrovna ona mě bude poučovat o muži, který má několik tváří. Ať se nejdřív podívá na svého syna, který dokáže být milujícím synem, budoucím otcem, milencem celého Harému a krvelačným zabijákem na bitevních polích. Raději jsem jen přikývla. Ale jak nemůžu nic znamenat. Jsem přeci princezna! Nikdy jsem si na titulu nezakládala, ale zřejmě ho místním občanům budu muset připomenout.

&

„Bratře," pozdravil jsem Sulejmana a šel mu naproti. I on mne s úsměvem pozdravil, a když jsme byli těsně u sebe, objali jsme se. Na jeho příjezd čekalo víc jak pár zvědavých očí, takže nás teď nemalá část poddaných sledovala a volala na nás. Všichni kromě Eleanor již čekaly u hlavních dveří paláce, za kterými byla připravená opravdu veliká hostina.

Ale kde se Eleanor skrývala, to jsem nebyl schopný uhodnout. Nejdříve jsem myslel, že se dnešních oslav ani nezúčastní, ale když za mnou ráno přišla matka s opačným tvrzením, byl jsem mile překvapen. Nyní se mne ovšem zmocnily pochybnosti.

„Kdy potkám tu tvou novou ženu? Slyšel jsem, že je urozená. Je to pravda?"

„Ještě není mou ženou. A ano, urozená je. Ve své zemi byla princeznou. Druhá v pořadí na španělský trůn."

„No páni. Taky bych někoho takového potřeboval. Nemá sestru?" zavtipkoval, ovšem já věděl, že to může myslet opravdu vážně.

„Má, ale ta už je vdaná. Byla to nepěkná situace. Eleanor během pár dní po zasnoubení své sestry přišla o otce i nejlepší přítelkyni."

„Asi jste si blízcí, když se ti svěřuje s takovými citlivými informacemi," usmál se povzbudivě.

„Ani ne, zatím. Tyto informace mám od...jak se jim říká? Zvědové?" popíchl jsem ho s úsměvem.

„Jasně, chápu."