Sesterská pomsta

Jak jsem se málem neudržela na nohou

„Kdy se tohle stalo?" ptala se nevěřícně Gina, když přišla z večeře do naší komnaty. Na zemi bylo tolik váz, že jsme je pomalu přeskakovaly. 

„Věřila bys, že mi tohle všechno poslal Sultán?"

„Ne. To je tedy něco. Musela jsi na něj udělat dojem." 

„Prý tím, jak jsem se sebrala a odešla."

„No vidíš. Alespoň někdo umí tu tvou povahu ocenit," obě jsme se tomu zasmály. Ale to jsme ještě nevěděly, co nás bude čekat následující den.

Po paláci se celkem rychle rozkřiklo, že jsem dostala od Sultána hodně květin. A to, že jsem s ním byla v zahradě taky nepřidalo. 

Když jsme přišly na snídani, jinak hlučný Harém ztichl natolik, že byli slyšet vojáci, kteří se v úplně jiné části paláce učili s meči. A aby toho nebylo málo, zavolala si mě k sobě Valide Sultan. Po snídani jsem se tedy musela odebrat k ní. Neříkám, že mi královna nějak vadila, ale ještě nikdy jsem s ní nebyla úplně o samotě.

„Valide," pozdravila jsem ji na prahu její komnaty a zdvořile se uklonila.

„Á, přišla jsi, výborně. Jsem moc ráda, že si spolu můžeme v klidu popovídat." No, to se o mě říct nedá. Posadila jsme se na pohovku naproti ní a čekala.

„Slyšela jsem, že ti prý můj syn poslal tucty květin. Jsem moc ráda, že si k sobě hledáte cestu." Cestu by si spíš měl hledat ke své těhotné ženě.

„Byly opravdu krásné. Ještě jsem mu nestihla poděkovat. Mohla bych Vás poprosit, abyste mu mé díky vyřídila?"

„To nebude nutné, má milá. Dnes se mi zmínil, že by tě večer velice rád viděl. Můžeš mu tedy poděkovat osobně." Udělalo se mi nevolno.

„O...opravdu? To jsem opravdu nečekala."

„Ano, je samé překvapení, že?" mile se na mě usmála, ale já nebyla schopná její úsměv opětovat. Ano. Milé asi tak jako když vám zapíchnou nůž do zad a otočí ho o sto osmdesát stupňů.

„Zmínil se, kdy by mne chtěl vidět?" snažila jsem se neznít nervózně, ale můj prudký nárůst adrenalinu mě zradil. „Jsi v pořádku? Zníš najednou nějak jinak." Vy se mi divíte?

„Jsem jen velmi zaskočená, to je celé."

„To chápu, jistě. Večer pro tebe  přijdou, neboj." To si děláte legraci? Neboj?

„Dobře. Moc děkuji za instrukce."

„Jistě. Chtěla bych se tě ještě zeptat, zda s námi někdy nechceš posnídat."

„S Vámi?"

„Ano. Se mnou a se Sultánkou. Myslím, že by Vám dvěma velice prospělo, kdybyste se více poznaly." 

„Jistě, to je velice dobrý nápad." Z mého nuceného úsměvu mě začínali bolet tváře.

„Výborně. Tak už běž, ať tě nezdržuji." Opět jsem se uklonila a co nejrychleji zmizela z komnaty. Gina čekala přede dveřmi a jak mě viděla, okamžitě zbystřila.

„Co se stalo? Co ti řekla?" překotně se ptala, když viděla mou bílou tvář. „Tady ne, v pokoji." 

„Princezna Eleanor, jaké překvapení." Ne, ne, ne! Když jsem se otočila, za zády mi stála Sultánka.

„Jihan Hatun," uklonila jsem se „jak se máte? Doufám, že těhotenství probíhá dobře."

„Mám se dobře, děkuji za optání. Slyšela jsem, že ti Mehmed poslal květiny. Ach, ty jeho metody jsou stále stejné."

„Metody, jaké metody?"

„No přeci postupy, jak si získat náklonost ženy. Poslal je tady snad každé konkubíně, která prošla jeho postelí. Je to velmi hezký, ale už pomalu ohraný zvyk. Myslela sis, že jsi jednou z mála? Jen jsi zapadla do škatulky." Fajn.

„Ovšem mezi nimi a mnou je jeden rozdíl." 

„Opravdu?" posměšně zvedla jedno obočí.

„Ano. Já jsem jeho postelí neprošla, a i tak mi je poslal. Vidíte? Mění své zvyky," ženy naproti mě se přestaly smát a jejich výraz se změnil na lehce naštvaný. Zvedla jsem jim mandle. 

„Pokud mne omluvíte, ráda bych šla na hodinu. Přeji hezký den," pokynula jsem hlavou na rozloučenou a s dobrým pocitem kráčela chodbou na další hodinu etikety.

&

V královském paláci se připravoval bál,  který měl oslavit blížící se příchod královského člena rodiny. Pro Lily byly tyto přípravy spíše utrpením. Moc dobře věděla, že nemanželský syn nemůže usednout na trůn, ale jak si mohla být jistá? Už pomalu podnikala patřičné kroky, ale trvaly moc dlouho. 

V Lilyiných komnatách se dokončovaly poslední úpravy šatů, když jí někdo zaklepal na dveře. Brunela šla otevřít, ale v otevřených dveřích ji přešla dobrá nálada.

„Ahoj, Brun, můžu dál?" usměvavá Elodie měla přes předloktí přehozenou jemnou lesklou látku. „Přišla jsem se jen zeptat, jak probíhají přípravy."

„Jde to dobře, děkuji za optání." Bez svolení vstoupila do královských komnat.

„Panečku, to jsou ale šaty." Divem jí nespadla brada. 

„Co tu chceš?" zeptala se ostře.

„Vůbec nic. Jen jsem se chtěla ujistit, jestli náhodou nebudeme mít stejné šaty."

„Jak bychom my dvě mohly mít stejné šaty? Já jsem královna a ty  jen jedna z mnoha konkubín.

„Já nejsem jen jedna z mála. Já na rozdíl od tebe nosím královského potomka. Za to ty," dlouze se na ní podívala, „ty nebudeš mít ani možnost něco takového čekat."

„Jak si tím můžeš být tak jistá?" zeptala se a propichovala ji pohledem.

„Všichni vědí, že za tu dobu co jsi tu, Veličenstvo, jsi s ním ani jednou nesdílela lože. Takže pokud nemáte někde nějaký hezký koutek, o čemž pochybuji, je naprosto jasné co to znamená." BUM.

„Nezapomínej, že mluvíš s královnou. To bude mít dohru, Elodie."

„Už se velice těším, Veličenstvo."