Sesterská pomsta

Jak jsem si stála za svým

Zatímco se svět za okny halil do tmavé peřiny, Harém se probouzel. Bylo to takovým každodenním zvykem. Harém přes den spal, nic zvláštního se v něm nekonalo, ale jak za zdmi paláce padla první hvězda, ožil. I v mých komnatách to ožívalo víc, než bych si přála.

Valide Sultan přišla společně se svými služkami, aby mi pomohly vybrat šaty na dnešní Večer s velkým V. Když jsem se jí snažila nenápadně naznačit, že její pomoc nepotřebuji, odbyla mě slovy: „Má milá, ty ale potřebuješ pomoci s výběrem šatů. Tvůj vkus je otřesný." Věřte, že to opravdu potěší.

Po hodině vybírání se konečně našly perfektní šaty. Osobně musím podotknout, že modrou nosím jen zřídka, protože mi nesluší, ale tady si myslí něco jiného. Nemohu lhát, šaty byly krásné, ale ke mě se absolutně nehodily. Zaprvé, připadala jsem si v nich jako nahá. Za druhé, modrá barva mi opravdu nesluší. A za třetí? To jsem nezjistila, ale dva důvody určitě stačí.

Potom co Sultánka odešla jsem zjistila, že už je pomalu půl osmé, takže za půl hodiny pro mě přijdou. Gina mi ještě učesala mé nezvykle krátké vlasy a použila parfém, který byl velmi sladký.  Takhle sladkou vůni jsem snad ještě nikdy necítila, úplně se mi z ní zvedl žaludek.

„Bože, co to je?" ptala jsem se s komickým výrazem ve tváři. Snažila jsem se tu vůni dostat z nosu.

„Prý vůně, kterou nosí všechny ženy. Valide mi ji pro tebe dala,"

„Vždyť to strašně páchne. Fuj, to je aromatické, už mi toho víc nedávej."

„Ale ještě ti musím potřít zápěstí a jedno místo zezadu na krku,"

„Řekla jsem, že toho na sobě víc nesnesu. Prosím, nech to být a uzavři tu lahvičku. Až půjdu k Sultánovi, nezapomeň tu otevřít okna. V tomhle se nebude dát spát,"

„Takže ty věříš, že dneska budeš spát ve své komnatě?" ztuhla jsem. Tohle mě vůbec nenapadlo. Ne, ne. Tohle se nestane.

„Ano. Počítám s tím, že si vyslechnu, co má na srdci a zase půjdu."

Z mého chození sem a tam mě vyrušilo zaklepání na dveře. Gina šla samozřejmě otevřít, ale ten pohled se nám oběma vůbec nelíbil. Za dveřmi stál jeden z Eunuchů. Byl to ten, co vodí konkubíny do sultánových komnat. Vstala jsem a společně s Ginou, která šla celou cestu po mém boku. Bohužel, do jeho komnat jsem musela sama. Stráž si mě prohlédla a otevřela veliké dvoukřídlé dveře, které  vedly do pekla. S roztřesenými koleny jsem vstoupila na práh komnaty a rychle se podívala za sebe. Gina na mě mrkla, a v tom se dveře zavřely. Stála jsem tu úplně sama. Skvěle, zavolá si mě a potom nemá ani tu slušnost tu být. Trvalo, než jsem svá kolena donutila ke klidu a mohla se pohnout.

Veliká postel s nebesy plná polštářů, stůl s papíry, rudý koberec, paraván, další dveře naproti těm hlavním a veliký vchod na balkón. Přiznávám, ten mě opravdu lákal, ale radši jsem se ode dveří moc nevzdalovala a udělala jsem dobře, protože ve druhých dveřích se objevil Sultán. Stál tam jako duch. Rychle jsem se uklonila a snažila se na sobě nedat znát narůstající obavy.

„Jsem moc rád, že jsi nakonec přišla. Myslel jsem, že mé pozvání odmítneš," kdyby to šlo, tak proč ne.

„To by ode mne přeci bylo neslušné, Veličenstvo."

„To by bylo, ale nedivil bych se. Přestaň se klanět, narovnej se. Nemám rád, když s někým mluvím a dotyčný se mi nedívá do očí." Napřímila jsem se a upřela zrak do jeho očí.

„Lepší?"

„Mnohem. Pojď, posaď se. Předpokládám, že jsi ještě nevečeřela. Nechal jsem nám přinést večeři. Přijmeš mé pozvání?" než jsem stačila odpovědět, zakručelo mi v břiše. Sultánovy rty se roztáhly do úsměvu.

„Budu to brát jako souhlas," začervenala jsem se.

„Ty květiny, co jste mi poslal byly moc krásné, děkuji,"

„Nemáš zač. Jsem rád, že se ti líbily. Pověz, jaké květiny máš nejraději?" netuším.

„Popravdě netuším. Mám ráda všechny květiny, asi. Ale pokud bych měla říct, které ráda nemám, tak jsou to Gerbery."

„Sice mi ten název nic neříká, ale budu si to pamatovat." Mile se usmál a já měla co dělat, aby mi znovu nezahořely tváře.

„Mám otázku." Řekla jsme konečně.

„Ptej se," přešel k malému stolku, kde stál džbán, zřejmě s alkoholem a naplnil pohár. Opravdu nesnáším, když někdo pije alkohol.

„Proč jste si mne sem zavolal?" upil ze svého poháru, dlouze se na mě podíval.

„Mám nápad. Zajímá mě, jestli s ním budeš souhlasit," no? „měli bychom se lépe poznat, ale také bych od tebe chtěl určitou pomoc." Začínal se mi svírat žaludek.

„Chtěl bych se naučit jazyk, který mě zde nikdo nenaučí, protože jím nikdo nemluví. Již od dětství mě fascinoval Latinský jazyk. Žila jsi v klášteře, takže jím umíš mluvit, nebo ne?"

„A...ano," vykoktala jsem zaskočeně.

„Výborně, takže mě budeš učit?" on ode mě něco potřebuje? Dobře, přistoupím na výměnný obchod.

„Proč ne, ale pokud Vám mám pomoci, budu chtít protislužbu."

„Že mě to hned nenapadlo. Vy ženy jste všechny stejné. Chceš šperky, lepší šaty nebo služebné? Řekni si." Tak povrchní nejsem.

„Vypadá to, že nám donesli večeři, mám jít otevřít?"

„Pokud budeš tak laskavá," arogantní, povýšená odpověď.

Víc jídla jsem snad nikdy neviděla. Bylo tu všechno. Od sladké rýže, přes ryby, ovoce, zeleninu, pečeného chleba až po dezerty. Během jídla jsem nepromluvila ani slovo, protože jsem si v hlavě formulovala odpověď.

„Takže, jak ti mohu oplatit tvou...laskavost z toho, že mě budeš učit?" zeptal se hned po jídle. Ještě jsem dopíjela poslední doušek sladké šťávy. Ačkoli jsem ve sklenici měla sotva jeden lok, dávala jsem si na čas.

„Velice ráda bych se naučila bojovat. Zacházet s mečem a tak," výbuch smíchu jsem čekala, ale ne tak dlouhý a hlasitý.

„Takže bojovat, hm. Myslíš si, že by žena mohla bojovat stejně, jako muž?"

„To jistě ne, ale mohla by se o to alespoň pokusit."

„Nepřichází v úvahu,"

„To je Vaše konečná odpověď?"

„Samozřejmě, že je. Přej si něco jiného."

„Ne. Pokud mi nevyhovíte, dohoda padá."

„Prosím? zeptal se nevěřícně, ačkoli mě moc dobře slyšel.

„Slyšel jste. Berte, nebo nechte být."

„Neberu," jeho tón se změnil ve smrtelně chladný.

„V tom případě si najděte někoho jiného. Věřím, že se v celém paláci najde někdo, kdo tento mrtvý jazyk také ovládá."

„Pokud to je vše, můžete odejít," všiml si vůbec, že mi celou dobu tykal?

„Hezký večer, Výsosti." Uklonila jsem se a mířila ke dveřím, ale ještě jsem se otočila.

„Děkuji za večeři, byla výborná." Po těchto slovech jsem zaklepala na dveře, kterými jsem přišla. Na chodbě byl příjemně chladný vzduch. Gina ke mě rychle přispěchala.

„Říkala jsem, že se dnes vyspím ve své posteli,"

„Neboj, okna už jsou otevřená." Mrkla na mě Gina spiklenecky.