Sesterská pomsta

Jak jsem si zamilovala novou komnatu

Nikdy jsem si nepotrpěla na luxus, vždyť jsem půl života prožila v klášteře, ale tohle? Tohle bylo něco tak krásného, až jsem úžasem zkameněla. Nejen, že komnata byla obrovská, ale ten výhled. Měla jsem okna přímo do zahrady, kde zpívali ptáci. Do pokoje vysokými okny prostupovaly teplé paprsky, teď už odpoledního slunce a prohřívaly hedvábně hebkou přikrývku, která ležela na veliké posteli. 

„Páni," bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Valide Sultan odešla již před nějakou dobou, a tak jsem si pokoj mohla v klidu prohlédnout. 

Přidělily mi dokonce služky. Všechny jsou to opravdu hezké a milé dívky, které se zde ocitly neprávem. Všech mi tu bylo líto. Kdybych se zde narodila, poslala by mě má rodina také do Harému samotného Sultána? To jsem nevěděla, ale i přesto jsem tu. Nejsem jiná, jsem stejná jako ty dívky, které před pár minutami odešly. Všechny jsme otrokyně. To slovo mě pálilo na jazyku. 

„Je to tu moc hezké, co myslíte?" Gině se tu moc líbilo. Měly jsme propojené pokoje, takže se mnou mohla být 24 hodin. To bylo něco, co jsem teď opravdu potřebovala. Být s někým, koho dobře znám. Je pravda, že Gina nebyla z těch, které jsem znala jako své boty, ale byla milá a čím déle jsme spolu byly, tím více jsem si uvědomovala, jak jsme si podobné. 

„Ano. Ano, to je." Byla to pravda. Palác v Topkati byl asi tím největším a nejkrásnějším palácem, který jsem kdy viděla. Paprsky mě vybízely, abych šla prozkoumat zahrady, ale já se jejich vábení nepoddala. Byla jsem unavená, žíznivá, hladová a špinavá. Potřebovala jsem s tím něco udělat.

                                                                                                      &

Uh, jak já tohle místo nenávidím, říkala si Lily, když už popáté procházela chodbami francouzského paláce. Ve Francii bylo stále chladno a ponuro. Na princeznu čekala celá rada v čele s králem, ale ona se opět nějakým záhadným způsobem dostala do spižírny. Mezi krysy a další přítulnou havěť. 

„Je to vaše vina. Měly jste si zapamatovat cestu." Křičela na své dvě dvorní dámy, které kráčely jako stín za ní. 

„Copak to jde? Je tu strašně moc chodeb, proč je jich tu tolik?"

„Protože, moje milá, je to velký palác, ne statek. Ale pokud budeš dál takhle neschopná, možná tě tam pošlu. Tam se možná neztratíš." 

Když konečně dorazily do trůnního sálu, debaty byly už v plném proudu. V tichosti se usadila na své místo a čekala, co se bude dít. K jejímu nepříjemnému překvapení zjistila, že naproti ní sedí dívka, kterou celý palác velmi dobře znal. Byla to princova oblíbenkyně. 

Popíjela vodu v krásných šatech z kašmíru, které ji nechal poslat sám budoucí král. Staral se o ni víc, než o svou ženu. Člověk se ale neměl čemu divit, když pod srdcem nosila malé princátko. Všichni říkali, že to bude kluk. Bude to princ, ne. Musí to být princ. Dívka není žádoucí. Podle tradice, která byla zakotvena v ústavě již od počátku věků. Dívka, která se narodí princi s ženou, která není jeho manželkou, nemůže být nazývána princeznou. Nanejvýš hraběnkou. Záleží na usnesení krále. Princezna si ji prohlížela a v hlavě se jí rodil další plán, jak se zbavit nežádoucí osoby ve své rodině. Jednou to už zvládla, proč by to nešlo znovu?