Sesterská pomsta

Jak jsem dostala květiny

Na začátek bych Vám chtěla poděkovat za 1000 přečtení. Jsem ráda, že se Vám příběh líbí.:)

Eleanor

Hodiny se pomalu přehouply ve dny, a já si na nový život začala horko těžko zvykat. Jejich způsoby jsou diametrálně odlišné od těch našich. Dole v přízemí Harému jsou velké lázně, kam se chodí dívky koupat, nebo si jen tak povídají. Je zvláštní do ní každý den chodit. Sice nosím ručník, ale i tak se cítím naprosto obnažená. Ano, jsou tam jen dívky, ale stejně.

Začala jsem docházet na každodenní hodiny turečtiny, etikety a psaní. Můžu chodit i na hodiny hudebních nástrojů, ale klavír tu nemají, takže mě tato možnost neláká. Na hodiny chodím s ostatními dívkami z harému, včetně Giny. Dívky jsou zde různorodé stejně, jako na královském dvoře. Jsou tu ty, které si k tělu připustit nechcete, dívky s dobrým srdcem (kterých je pomálu) a ty, které se chtějí dostat výš za každou cenu. Také jsem se od dívek dozvěděla spoustu informací, které jsem ani nechtěla vědět. Například, že každý pátek je Halvet, což znamená, že je Sultán buď sám, nebo si vybere jednu dívku z harému, která s ním stráví noc. Ve čtvrtek tráví večery se svou ženou a během dalších dnů se stará o záležitosti své říše. O dalších zvycích jsem vědět nepotřebovala, a tak jsem se ani nevyptávala.

Moje turečtina nebyla na úrovni rodilé mluvčí, proto jsem se spíše zdržovala v komnatách, kde jsem mohla mluvit španělsky. Zrovna jsem se dívala do zahrady, protože venku bylo moc hezky, ale já nemohla opustit pokoj, když jsme uslyšely hlasité zaklepání na velké dvoukřídlé dveře.

„Ano?" zeptala se Gina, když otevřela dveře. V chodbě stál jeden z eunuchů, kteří sloužil jak v Harému, tak v sultánových komnatách. Eunuchové tu jsou od toho, aby dohlíželi na dívky v harému, ale také je doprovází do sultánových komnat. Proto mě jeho přítomnost zaskočila. Něco Gině řekl a zase odkráčel. Když zavřela dveře, pohled mi sklouzl k dopisu v jejích rukách.

„Tohle ti prý posílá Sultán. Říkal ještě něco, ale špatně jsem mu rozuměla." Nedivila jsem se jí. Arabština byla něco mezi huhláním a chrčením. Vzala jsem dopis a chvějícími prsty rozlomila pečeť.

Očekávám Vás za půl hodiny v zahradě. S Vaší služebnou Vás pustí ven, nebojte se.

„To má být jako všechno? nevěřícně jsem obracela list mezi prsty, abych se podívala na celý kus papíru. Opravdu na něm stálo jen toto.

„Jaká ty jsi služka? Když už, tak dvorní dáma, ale služka? To nemyslí vážně."

„A ještě ti to napíše formou rozkazu. To je tedy drzost. Nikam nepůjdeme, nebo ano?"

„Jistě, že půjdeme. Chci vědět, co potřebuje a při té příležitosti ho obeznámím s pravidly slušného chování."

&

A jak jsem řekla, tak se také stalo. Zahalená v jemné látce jsem kráčela po nizoučké trávě. Za mnou Gina. Vlasy jsem si sepnula dozadu, aby mi ve větru nevlály. Vzhledem k tomu, že nejsem muslimka, nemusím si do závoje halit obličej a vlasy. Něco mi ale říká, že vítr ve vlasech nebude mít dlouhého trvání.

Jeho Výsost stála zády k nám. Byl sám. Hmm, zvláštní. Nikdy nebývá sám. Šouravým krokem jsem k němu došla a zjistila co ho tak zaujalo. Byl to záhon plný květin, které jsme v životě neviděla. Nikdy nezačínat hovor první. Nikdy nezačínat hovor první. Byla jsem ale moc zvědavá.

„Chtěl jste mě vidět?" zeptala jsem se a upírala zrak na zeleň před námi.

„Hmm. Vy nevíte, že hovor začíná muž?"

„Samozřejmě, ale než byste si mne všiml, mohli bychom tu stát do noci. Byl jste příliš fascinován květinami." Periferně jsme viděla, jak se začíná usmívat.

„Vy nemáte ráda květiny?"

„Máme, ale jiné, než vy. U nás takhle exotické květiny nepěstujeme."

„Proč mě to nepřekvapuje?" dobře, konec debaty o květinách.

„Proč jste mě chtěl vidět?" zeptala jsem se na rovinu.

„Chtěl jsem jen vědět, jak se máte. Nemohu se zajímat?" otočil se ke mne čelem. Udělala jsem totéž.

„Samozřejmě, že můžete. Jen bych příště uvítala přívětivější dopis." Svraštil obočí.

„Co se Vám na mém dopise nelíbilo?"

„Znělo to jako rozkaz."

„Byl to rozkaz. Chtěl jsem Vás vidět teď, ne večer." Aha.

„Já nejsem jako ostatní dívky z Vašeho paláce. Nechci, abyste mi dával rozkazy."

„Vážně? A co je na Vás jiného?"

„Já nejsem Váš majetek. Má rodina mne sem neprodala. Kývla jsem na tento sňatek sama, takže nejsem jedna z Vašich konkubín."

„To máte pravdu. Ale až budete má žena, můj majetek budete." Úplně se mi udělalo špatně.

„No, to se jen tak nestane, že? K tomu, abych se mohla stát Vaší ženou musím být muslimka, ale já konvertovat nechci. A pokud jste se mne chtěl zeptat, jak jsme se tu zabydlela, odpověď je jednoduchá. Je to tu moc hezké. Jestli mne omluvíte, Výsosti, půjdu dovnitř. Je mi zima". Uklonila jsem se a zamířila zpět k Gině. Vím, že jsme udělala nemyslitelnou věc, ale pro dnešek mi těch řečí o vlastnictví stačilo.

Ten večer jsem ani neměla chuť na večeří. Prostě jsem zůstala v pokoji. Po paláci se rozkřiklo, že jsem se Sultánem byla v zahradě a nechtěla jsem snášet ty nenávistné pohledy říkající, proč ty a ne já? Ostatní by se na mém místě dmuly pýchou, já jsem měla na krajíčku z jeho slov. Konečně mi totiž došlo, co vše bude znamenat manželství se Sultánem.

Gina byla stále na večeří, když mi někdo zaklepal na dveře. Prosím, ať to není on. Prosím. Když jsem je otevřela, čekal na mě šok. Před dveřmi stálo asi deset služebných s pugéty květin.

„Jeho Výsost se zmínila, že jste tyto květiny nikdy neviděla. Prosím, posílá Vám vzkaz." Eunuch mi předal známou pečeť a čekal.

„Jak se jmenujete?"

„Salih, princezno. Můžeme Vám ty květiny přenést do komnaty, nebo je chcete mít zde před dveřmi?" můj pohled spadl na dívky, které v rukou držely těžké vázy.

„A...ano, prosím," Ustoupila jsem stranou a nechala projít skupinu. Rozlomila jsem známou pečeť.

Květiny, které neznáte budou skvělým dárkem pro ženu, kterou evidentně také neznám. Dnes jste mne velmi překvapila. Vaší reakci jsem nečekal.