ALL I WANT IS YOU

~66~

„Ahoj, přinesl jsem mu čerstvé květiny.“ přišel jednoho dne Caleb a ona se usmála odkládajíc knížku na stolek.

„Ahoj, to jsi nemusel.“ věděla, jak Caleb nesnášel chození za svým bratrem. Snášel to totiž stejně těžce jako jeho rodiče.

„Prý už tu pomalu i bydlíš a ve škole už je tě taky vidět málo, tak jsem měl strach.“ hned jak dal kvítí do vázy sedl si naproti z druhé strany bratrovi postele.
Čekal, že Mia bude vypadat unaveně, ale ona připomínala rozkvetlou růži. Jistě náznaky únavy tam sice byly, ale svým způsobem vypadala šťastně.

„Dnes jsem tady ale naposledy...“ hladila Theovu ruku. Caleb se zarazil v pohybu a nadzvedl obočí. „Nevzdávám to. Jen se nebudu dívat na to, jak ho odpojujete.“

„Věř mi, že kdybych mohl...“

„Já vím, já vím...“ šeptala, „není to fér Cabe. Zabíjí někoho, kdo ještě pořád žije.“ dívala se na svého spícího přítele a hledala v jeho obličeji jakýkoliv náznak emoce.

„Pamatuješ, jak jsi se mě kdysi dávno ptal, co bych chtěla v budoucnu?“

„Jo, ale to už je sakra dávno. Začátky našeho vztahu.“ usmál se.

„Tehdy jsem si nebyla ještě ničím jistá, ale s Dorym se všechno vyjasnilo."

„J-jak to myslíš?“

„Tak, že ať budu kdekoliv a jakkoliv daleko, budu se řídit jeho slovy. Využiju všeho, co mě naučil. Bude mou součástí už navždycky.“ vstala i se svou taškou.
Byla připravená. Připravená odejít.

„Odjíždíš?“

„Ne, jen začínám od úplného začátku. Tady už mě nic nedrží.“

„Ale Theo vždyť... miluješ ho.“

„Cabe, právě proto, že ho miluju, odjíždím. Chtěl by, abychom byli šťastní...“

„Postaral bych se o tebe. Víš, že tě mám pořád rád.“

„Taky tě mám ráda. Pojď sem.“ pevně ho objala a on jí obličej zabořil do vlasů.
„Je to můj brácha, Mi. Můj velkej brácha. Nedokážu si představit, že tu nebudeš ty ani on.“ mumlal uslzeně.

„Jednou...jednou se sem vrátím.“ slibovala mu.

„Kam odjíždíš?“

„Ušetřila jsem si na slušný byt. Své mámě chybět nebudu. Postarám se o sebe.“

„Kdyby něco zavolej mi.“

„Slibuju.“

„A Mio?“ zastavil ji ještě ve dveřích, „mrzí mě to.“

„Ale mě nejvíc.“ odpověděla a pak už se nemocniční chodbou pozvolna vzdalovala pryč. Každý další krok, který udělala, jakoby ji srážel. Opouštěla svého slavíka. Jeho...

Míjela pokoj za pokojem. Někde se ozýval dětský smích, jinde zase pláč nebo pípání přístrojů. Jaké štěstí... říkala si v duchu. Neohlížela se. Kdyby tak učinila, pravděpodobně by byla schopná vrátit se. Chtěl, aby žila. Aby bojovala, aby svůj čas využila co nejlépe.

Před pár týdny vzdávala své vlastní naděje a najednou našla jeden jediný důvod. Něco, za co se může prát.

Nastoupila do výtahu načež pohledem naposledy zabloudila ke dveřím na konci chodby. K pokoji, kde vzal Caleb do ruky obálku a opatrně ji otevřel.

Slavíčku...

Nechala tam i své srdce. Nechala ti jej pro případ, že bys ho k sobě opět přivinul a sladce šeptal...

Venku si kabát přitiskla více k tělu. Zastavila se. Obloha vypadala zamračeně a jí se na tvář snesla první sněhová vločka. Vzhlédla. Proč...

Slavíčku...

Nechala ti jej pro případ, že bys ho k sobě opět přivinul a chránil před mrazem.

Slavíčku...

Tvoje růže vykvetla.