ALL I WANT IS YOU

~56~

Jedna ze vzpomínek, která mi zbyla, je ta na to místo, kam jsi mě vzal.
Nádherný les. Byl podzim, takže cesta byla plná spadaného listí a paprsky slunce prosvítající skrze koruny stromů vytvářely přímo kouzelnou podívanou. Vánek s listy jakoby tančil a unášel je všemi možnými směry okolo tlustých kmenů dubů, bříz, jasanů, javorů i buků.
Šel si kus přede mnou. Sem tam ses ohlédl, ale na tváři si nedal znát žádnou emoci a jestli ano, pak jsem si ničeho nevšimla.

Pak si se zastavil, otočil se ke mně čelem a s rukama v kapsách vzhlédl vzhůru. Vyzařoval z tebe klid, ramena ti klesla, zhluboka jsi se nadechl a vdechoval do plic ten čerstvý vzduch.

„Krásné, že? Rád sem chodím. Je to moje místo, o kterém nikdo z mých přátel neví." promluvil jsi tiše.

„Ano, je to tu nádherné, ale proč si mě sem vzal? Myslela jsem, že jsi no... naštvaný, kvůli mému chování." přiznala jsem rozpustile a ty ses usmál, jako kdybych snad byla nějaké malé dítě, které nic nepochopilo.

„Byl jsem, ale po cestě mi došlo, že jsi měla právo se tak chovat."

„Co prosím? Uhmm, něco mi ušlo? Vždyť jsi mě sem dotáhl násilím."

„No, musím uznat, že tvá snaha prát se byla docela sexy, i když jsi nejmíň o hlavu menší, ale chtěl jsem ti prostě jen ukázat tohle místo."

„Ale proč?"

A zase ten úsměv. Opravdu jsem si připadala jako strašný hlupák.

„Protože to pořád nechápeš, princezno." ten bezstarostný tón a úšklebek mě jaksi donutil znejistět.

„Nechápu?"

„Žárlíš na Amber, mám pravdu? Proto jsi přede mnou zase utíkala." dokázala jsem jen zostuzeně přikývnout.

Na některé věci je třeba si počkat. Jako třeba na důvěru. A ty si čekal na tu mou.

„Zlobil jsem se, protože jsem se bál, princezno. Bojím se vždycky, když mi mizíš z dohledu."

„Taky jsem se bála..." hrála jsem si s lemem své mikiny a kousala si ret.

„Ale čeho?"

„Že se zamiluješ do ní. Že tě ztratím a udělám nějakou hloupost." ta slova byla celou dobu v mé hlavě. Nedokázala jsem je v sobě déle držet.

„Já bych tě nikdy nezradil."

„Já vím jen... pořád to celé nedává smysl. My dva nedáváme smysl. Jsme jako nějaká šťastná kapitola v knize, ale co když pak otočíme stránku a tam bude něco s čím už si nebudeme vědět rady? Je to strašně naivní..."

„Láska je naivní, princezno."

„Nevěříš na lásku?"

„Ne."

„A co my dva?"

„Našel jsem nejlepšího přítele, se kterým mám společné jizvy i společná tajemství a s nímž sdílím jeden svět. A kdo má tohle, už víc nepotřebuje."

"Jakto?"

„Jestli chceš někoho milovat, udělej si z něho nejdříve nejlepšího přítele."

„Proč?"

„S nejlepším přítelem začneš sdílet svůj svět a až později mu můžeš nabídnout i své srdce."

„Já už to tvé mám."

„Ano..."

„Nikdy jsem ti nenabídla to své..."

„Protože jsem si ho vzal bez tvého souhlasu, promiň."

Ráda bych tímto poděkovala všem za hlasy a ohlas, který tahle knížka získává. Rozhodně jsem to nečekala, přeci jen už má nějaké ty roky za sebou, ale děkuji všem bláznům, kteří ji ještě pořád čtou. 🎈🌼
Je mi jasné, že to ještě není celé bez chyb, přesto člověka potěší i podpora ostatních.🌹🌹🦋

nikoletka12