ALL I WANT IS YOU

~61~

Nikdy jsem k nikomu nemluvil tolik, jako k tobě.
Podívej, našel jsem místo, kde mě přijali. Kde můžu být sám sebou, aniž bych si připadal divně. Ten pocit nejde popsat. Vždycky jsem tak nějak vybočoval a připadal si zbytečný. Nevěděl jsem, kam patřím. Ke komu...

„Nedýchá! On nedýchá! Dělej něco!" křičela vyděšeně Mia, když klečela nad nehybným Calebem.

Já...
Omlouvám se...

Vím, že to asi nestačí, ale nikdy jsem neměl v úmyslu komukoliv ublížit. A už vůbec svému vlastnímu bratrovi. Prostě se mi zatmělo před očima a pak už jsem jen vnímal lidi okolo sebe. Byl to jeden velký chaos. Vzpomínám si na své ruce od krve a tebe...
Plakala jsi a třásla s ním, aby se probudil.

„Zavolejte někdo záchranku!" volali jeden přes druhého.

Nehýbal se. Nedokážu ten pocit popsat.
To, jak moc lituji toho, že jsem ublížil rodině. Jsem zlý člověk? Jak moc jsem to pokazil?

A teď tady sedím jako naproti zrcadlu. Tvář mám podivně bledou, ruce odřené plné škrábanců a ačkoliv mluvím nikdo mě neslyší. Nutí mě to brečet.

„Dory! Dory! Neutíkej!" zoufale jsi za mnou volala, když jsem se snažil odtamtud dostat.

Vtipné viď?
Vyčítal jsem ti, že před svým strachem pořád utíkáš a pak jsem udělal to samé.

Omlouvám se. Nic tím nezměním, ale stejně...

Promiň.

Jsem tu sám a postupně mi dochází spousta věcí.