Jakube...proč zrovna já?

XVIII.

Jasně že chci!
Nic jsem na Jakubovu předešlou větu neřekla, ale pouze ho začala líbat.
Pochopil to rychle.
Z líbání se stala válka našich jazyků. Sedla jsem si obkročmo na Jakuba, který mi začal rukama jezdit po křivkách. Sjel pod tričko, které náhle odletělo do neznáma. Přesunuli jsme se do ložnice. Cestou jsme ze sebe nezapomněli strhávat oblečení...
„Fakt to chceš?" Zeptala jsem se s pohledem do jeho hnědých očí.
„Babe." Udělal v obličeji grimasu, kterou říkal ano! Nejčastěji se tak koukal na Tomáška. Nevím proč.
„Tak si pojď pro toho malýho Vlčka." Řekla jsem a nahodila úšklebek, kterým jsem si ho vždy získala.
Hned po dořeknutí této věty ho do mě zasunul.
Tak moc byl tento sex intenzivní. Tak kurva moc! Nebylo to jako vždy-abychom se oba udělali- ale tak, abychom udělali to, co jsme chtěli.
Zní to divně, já vím, ale...nejde to popsat.

„Lepší sex jsme neměli." Vydechl Jakub.
„Ne." Zavrtěla jsem hlavou a namáčkla se na Jakuba. Co se to právě stalo? Netuším. Ale tohle je jedna z věcí, které v mém životě nedávají smysl. Takových rozhodnutí, které jsem již udělala a byli správné...i špatné.
Stále tady jsem. Teď nejspíš i zbouchnutá. S Yzomandiasem.
Můj život je najednou o jednu barvičku zářivější.
Co to zase děláš Emo!?