Jakube...proč zrovna já?

I.

„Emo! Večeře!" Volá na mě mamka ze zdola. Jo...ve svých čtyřiadvaceti letech stále bydlím s rodiči. Hlavně kvůli vejšce. Studuji filmovou fakultu v Praze, kde i bydlím společně s mamčou a taťkou. Řekla bych, že moji rodiče jsou nejvíc v pohodě.
„Jó! Už jdů!" Zakřičím nazpátek. Zrovna dodělávám poslední úpravu úkolu z fotografie. Nic zábavného. Spíš nuda.

Sejdu schody a vydám se do kuchyně, kde už sedí máma s tátou u večeře.
„Tak jak to jde ve škole?" Zeptá se táta. Je na mně pyšný. Dělám přesně to, co on chtěl. Mě to baví.
„No...celkem nuda...jen teď hodně fotíme." Mykla jsem rameny a pustila se do jídla.
„Jo, tak to jó." Usměje se taťka a společně večeříme.

„Jo a jak se má vlastně Honza?" Zeptala se mě mamka. Kdo by nevěděl, tak Honza je můj přítel.
„No, asi fajn." Odpovím s plnou pusou.
„A kdy bude miminko?" Rejpne si mamka. Trochu mě tím zarazila. Dítě teď opravdu nechci. Vlastně je nechci vůbec
„Eh...ještě je čas..." Řekla jsem, abych jí trochu uklidnila.
„No jako, ale už nemáte moc času s Honzíkem. Já ve tvém věku měla Kristínku a o dva roky později tebe." Řekla mamka. Ty její kecy mi vážně vadí. Jinak Kristina je moje ségra. Mám jí ráda, ale bohužel žije v Americe. Takže jí vidíme dvakrát za rok.
„No, ale tak mi se chceme nejdřív sestěhovat a až pak řešit dítě." Nemám ráda ty její kecy. Zvedla jsem se a odešla do pokoje.
Cinkla mi zpráva.
Moje nejlepší kamarádka Sofia.

Sofia: Co děláš zítra?😊
Me: Nic moc, proč?
Sofia: Tak pojedeš se mnou na jeden konkurz.
Me: Jdeš do porna nebo co?😆
Sofia: Ty si fakt blbá xd
Sofia: Jdeme na konkurz ohledně focení pro jednu firmu.😄
Me: Pro jakou?
Sofia: Milion+
Me: Na ty tvý rapery nejdu, to je nudaa🙃
Sofia: Bude zábava a jdeš!
Me: kdy a kde?
Sofia: Zítra ve 13:00 na vlakáči. Btw vem si Canon a MacBook
Me: budu tam
Sofia: Miluju tě kočko👑
Me: Lásku si nech pro toho tvýho NikTenda
Sofia: jjj🤣
Me: tak se měj a papa
Sofia: cusiii💗

Na co jsem se to zase upsala...však já je ani neznám. Nemám je ráda. Ah bože. V tomhle jsem fakt píča.

*******
Je 12:54, já právě stojím na nádraží a čekám na příchod Sofie. Mám s sebou svůj Canon. Kvůli týhle blbosti, jsem odešla ze školy dřív.
Měla jsem jít na večeři k Honzovým rodičům, kam také nejdu.
Uvidím před sebou Sofiu.
„No konečně." Usměju se na ní, jakmile přijde.
„Snad nemrzneš." Zasmála se.
„Právě naopak je asi milion stupňů." Zasměju se taky.
„No vidíš. Směješ se, takže se těšíš." Řekne Sofia.
„Ne." Zakývu hlavou na znamení ne.
„Ale máš s sebou Canon. Takže jdeš do toho?" Zeptá se, aby se ujistila.
„Jo jdu...a do čeho to vlastně jdu?" Zeptám se tentokrát já.
„Je to konkurz na fotografa pro milion+." Zasměje se.
„Ale já to dělat nechci." Zarazím se.
„Jsou za to dobrý peníze a navíc tam bude snad trilion lidí, takže to jenom zkusíš."
„Tak fajn..." povzdechnu si.

Vlak konečně přijel. V Pardubicích budeme cca ve dvě. Konkurz je podle Sofie od tří.
Nechce se mi tam. Stejně mě nevyberou. A kdyby, tak prostě odmítnu...jednoduchý.

Konečně jsme po dlouhé cestě dorazili do Pardubic. Sice nám cesta utekla rychle, ale mě to prostě v tom vlaku nebaví.
„Jdemé!" Zavelí Sofia a už mě táhne do neznáma.
„Jak to, že se tady tak vyznáš?" Zeptala jsem se jí, protože o Pardubicích mluvila furt, ale nikdy sem pořádně nejela.
„Google mapy kotě." Mrkla na mě a pokračovala dál v cestě.
Jen jsem se nechala vést. Cestou mi vysvětlovala o co tam jde. Moc jsem nechápala ten systém, ale tak nechtěla jsem to řešit.
Prostě tam přijdu, vyfotím nějaký fotky. Oni je pak budou 100 let porovnávat a pak mi stejně řeknou, že o mně nemají zájem. Tohle bude ještě zábava. Teda spíš nuda...