Jakube...proč zrovna já?

VI.

Na Slovensko jsem dorazila až ve dvě. Čekala jsem to, ale i tak jsem byla naštvaná, že to trvalo tak dlouho. Co čekat od českých drah že?

V Bratislavě jsem byla naposledy minulý rok. Změnilo se to tu. Ale i tak jsem věděla kam jít. Babička Marika má obrovský dům s nádhernou zahradou, obrovským bazénem a prostě dokonalost.
Hned na vlakovém nádraží si najdu můj autobus, který mě doveze blíže na požadované místo, abych nemusela chodit přes celé město.

Ani ne za 20 minut autobus zastavil kilometr od domu babičky Mariky a já se vydala na cestu. Tak moc dobře jsem to tady znala...tak moc se mi to tady líbilo.

Konečně jsem došla na místo. Musím říct, že táhnout se v tomhle pařáku ještě s taškou je peklo.
Zazvonila jsem a čekala.
„Ahój." Vyřítila se ze dveří asi 10ti letá holčička.
„Ahoj." Pozdravila jsem ji na zpátek.
„Ty si Ema že?" Zeptala se. Slovenský přízvuk miluju!
„Jo a ty jsi?" Ptala jsem se jí, když jsme vcházeli do domu.
„Já som Lenka. Tvoja sesternica." Upřesnila mi. Až teprve teď jsem si uvědomila kdo to vlastně je. Ona tak vyrostla.
„Ahá, já jsem tě nepoznala." Zasmála jsem se.

„No kdo nám to přijel." Zasmál se táta, když jsme vešli na zahradu. Tašku jsem si nechala v předsíni.
Sedělo tam tak milion lidí. Snad všechny jsem znala.
„Ahoj." Usmála jsem se na všechny.
„Ahoj Emka." Přišla mě obejmout babička Marika.
„Ahoj babi." Objetí jsem jí opětovala.

Celou dobu jsme se tam bavili o různých tématech. Co studuju, dělám atd...
Samozřejmě tam probírali i ostatní.
„Emka? Nechcela by si tu byť prvý týždeň cez prázdniny? Budú tu všetci." Zeptala se mě Marika.
„Tak školu mám dodělanou tak proč ne?" Usmála jsem se. Neviděla jsem v tom problém.
Jedině kdybych měla fotit na koncertě, tak bych musela odjet, ale stejně jsem sem chtěla jet.

Večer jsme šli spát, ale ještě před tím jsem JSmu poslala fotky, které se hned objevili na všech instagramech kluků. Ráno po snídani vyjeli na cestu zpět do Prahy.
Poznala jsem další část mé rodiny. Hodně lidí se kterými budu v létě neznám. Proto jsem hrozně ráda za příležitost je poznat.
Uběhlo to hrozně rychle.
Je neděle.
Po cestě jsem poslouchala všechny možné písničky.

Honzík: Emi? Nechceš se stavit?
Me: Za chvíli budu v Praze, takže tak za hodinu přijdu k tobě?
Honzík: Ok😼💕
Me: Tak paa
Honzík: čauko💐

Tak alespoň se nebudu nudit doma.
Jdu konečně k Honzovi. Už jsme se neviděli od čtvrtka. Jsme spolu už dlouho.
Mé myšlenky směřuji na to hezké, co jsme spolu prožili. Pak je tady pátek. Ten den kdy jsem ho podvedla...nechci mu to říkat a ani nebudu. Byla to chyba. Jen úlet...nic víc.

„Ahoj puso." Obejmul mě Honza, jakmile jsem se objevila u něj před vchodem.
„Ahoj." Objetí jsem mu opětovala.
Společně jsme vyšli až do prvního patra, kde bydlel.
„Tak jak bylo na Slovači?" Zeptal se.
„Fajn. Jedu tam ještě první týden o prázdninách." Přiznala jsem.
„Tak to je super. A nechceš jet ten druhý týden o víkendu na fesťák?" Zeptal se znovu.
„To by bylo super!" Vyjekla jsem.
„Tak si nic neplánuj zlato." Usmál se.
„Nebój." Zasmála jsem se.

„A jak bylo vlastně na koncertě?" Zeptal se nuceně.
„Byla to bomba!" Přiznala jsem své pocity.
„Aha...takže nekončíš?" Nadzvedl obočí.
„Proč bych měla?" Vyjela jsem na něj.
„Já nechci, abys tam pracovala." Máchnul rukama.
„Proč?!" Vyštěkla jsem.
„Protože se o tebe bojím!" Křiknul na mě.
„Čeho kurva!?" Křikla jsem po něm nazpátek.
„Že se ti něco stane!? Co když ti tam někdo hodí něco do pití a pak tě jenom vošuká!" Zakřičel. Tohle jsem nečekala. On se bál...bál se vlastně oprávněně. Tohle se jakž, takž stalo...
„Emo...promiň. Jen se o tebe bojím." Sklopil pohled.
„Jo. Ale neboj. Já s nimi nepiju." Usměju se na něj. Zase mu lžu.
„To jsem rád." Řekl. Přiblížil se ke mně a začal mě líbat. On chce ještě po tom co mi řekl sex!? Jako vážně!?
.
Celou dobu jsem si to užívala. Jen pak přiletěl ten ďáblík ve mně a já si začala představovat Jakuba.
Co to dělám?
„Byla jsi úžasná." Řekl Honza po tom co doděl svoje dílo. Otočil se na druhý bok a šel spát.
Teď mi chybělo to Jakubovo Babe nebo Kotě.
Zavřela jsem oči.
Povedlo se. Ani ne za pár minut jsem vytuhla.

„Dobré ráno puso." Usmál se na mě Honza, když jsem vstala a přišla již upravená do obýváku.
„Dobré." Opáčila jsem mu.
„Jdeš dneska do školy?" Zeptal se.
„Dneska naposledy." Řekla jsem s úsměvem.
„To je dobře. Pak se stav ve firmě." Mrkl na mě. Honza pracuje u táty ve firmě.
„Stavím, ale teď už fakt musím jít." Usmála jsem se na něj.
„Tak ahoj lásko." Houkl na mě ještě ze dveří. Já už letěla do školy. Mrzelo mě, že jsem si s Honzou pořádně nepopovídala, ale dneska vážně nechci přijít pozdě.

„Á, slečna Taktová, dnes jen dvě minuty po zvonění." Řekne ředitelka školy. Už si zvykla, že chodím pozdě. Vyloučila by mě za to, ale jsem premiantka školy a vyhrála jsem spoustu soutěží za naší školu, takže to radši bere jako srandu.
„Omlouvám se, ale fakt jsem chtěla přijít dřív." Mykla jsem rameny a usadila se ke stolu.
Vlastně nám jen říkala nudný proslov, který mě moc nezajímal.
Večírek, diplom a všechno to ostatní jsme dostali minulý měsíc, ale jelikož naši chtěli, abych si tam dodělala hodiny tak jsem tam docházela vypomáhat.
Pak nás propustila.
Konečně mám po starostech.
Rozloučila jsem se s kamarády a vydala se na cestu do firmy Honzova táty.

Vešla jsem dovnitř a na recepci oznámila, že jdu za Janem Mazlem.
Paní chvíli telefonovala a nakonec mě pustila. Vyjedu výtahem do 6. patra a vydám se dlouhou chodbou až na samotný konec.
Zaťukám. Na pouhé dále vejdu dovnitř.
„Ahoj lásko." Přispěchá ke mně Honza.
„Ahoj."
„Zajdeme na oběd?" Zeptal se.
„Ano! Mám hlad jako nikdy!" Přiznala jsem. Honza se tomu jen zasmál.

„Emi, takže máš 7. července čas? Je ten festival." Zeptal se a zároveň oznámil při obědě.
„No, ale já budu na tom Slovensku." Kouknu na něj provinile.
„A nechceš přijet?"
„No já bych ráda, ale zase na Slovensko nepojedu zase rok. Na fesťák můžeme kdykoliv...nevadí ti to?" Zalhala jsem. Sice na Slovensku budu, pojedu tam až za rok, ale prostě jsem tam jít nechtěla. Honza poslouchá Hanu Zagorovou, Rybičky48, Pokáče a to není hudba, která by mě lákala.
„Jasně, že ne." Falešně se usmál. Věděla jsem že mu to vadí jako něco...