Lonely Throne (Ereri/Riren)

15. Kapitola

Zdravíme všechny co tady toto ještě čtou. Jen bychom se chtěly v krátkosti omluvit za to, že opravdu dlouho nevyšla nová kapitola. Snad se nám v budoucnu bude dařit vydávat nové kapitoly častěji. Také děkujeme a velice si vážíme každého přečtení, hlasovaní či komentáře. Doufáme, že si užijete čtení dalších kapitol. <3

- Aki & Rin 

„Pozor nehltej to tak, nebo ti zaskočí," upozornil Eren malou dívku, která se cpala jídlem, jako by mělo být její poslední. Isabel se na hnědovláska s plnou pusou uculila a poté pokračovala v jídle, ale tentokrát už pomaleji. Eren se usmál a vzal si jablko, které také koupil na jarmarku.

Za dvojicí se ozvaly blížící se kroky. Když se chlapec otočil, aby zjistil, kdo se k nim přibližuje, spatřil krále s princeznou. Eren se chtěl postavit, ale Levi nenápadně pokynul rukou, což Erenovi stačilo jako znamení, že vstávat nemusí.

„Užíváte si jarmark?" otázala se princezna Petra.

„Ano," Eren pohlédl na košík s dobrotami, „nechcete si něco nabídnout?" Řekl hoch a ukázal na koš.

„Ne, děkuji," odmítla zdvořile Petra. Eren poté pohlédl na krále, ale ten také odmítl.

„Jakpak se jmenuješ?" otázala se princezna milým tónem copaté dívky. Dívka se rychlostí blesku postavila. Otřela si ušpiněnou pusu do svého rukávu a poté promluvila:

„Já jsem Isabel, ráda Vás poznávám, princezno, i Vás králi." Dívka se usmála a princezna ji úsměv oplatila.

„Isabel? Nebydlíš náhodou poblíž hranic našich království?" otázal se Levi. Dívka rychle přikývla.

„Ano, v takovém malém dřevěném domě. Máme blízko les, nic moc tam nemáme, ale líbí se mi tam," začala ze sebe sypat informace.

Levi se pousmál. „Stále stejně upovídaná." Na tváři dívky se usadil nechápavý výraz.

„Asi si to nepamatuješ, byla jsi tehdy ještě opravdu maličká. Myslím, že ti mohly být tak tři roky?" začal vyprávět král, „ tehdy jsem utekl z království, jelikož jsem si prožíval špatné období. Seděl jsem zrovna na kraji lesa, když v tu se přede mnou objevila malá holčička." Všichni tři krále trpělivě poslouchali.

„Začala jsi na mě něco žvatlat, opravdu jsem ti nerozuměl, ale poté, když si přišla blíž a nakonec mě objala, opustil mě ten všechen stres a úzkost. Následně jsem tam chodil každý den a snažil se vám z království propašovat nějaké jídlo. Avšak poté se něco přihodilo a já už nadále nemohl za vámi chodit a pomalu jsem začal zapomínat." Dokončil vypravování.

Eren zaujatě hleděl na krále. Jakmile na něj Levi pohlédl, Eren však z jemu neznámému důvodu uhnul pohledem. V Erenových myšlenkách se náhle objevil zmatek. Přemýšlel nad svým dětstvím. Pomalu začal zapomínat. Tato věta mu zněla dokola v hlavě. Eren si snažil vybavit vzpomínky ze svého dětství, ale nedařilo se mu to. Skoro už si ani nevybavil tváře svých rodičů. Zvláštní věc...paměť, všichni tvrdí, že se mozek snaží vytlačit špatné vzpomínky, aby tak lidé nemuseli trpět, avšak Erenovi se to tak nezdálo.

...

Chýlilo se k večeru a lidé se začali shromažďovat v sále zámku. Místnost byla vyzdobena květy a občasně také plody, které obyvatele vypěstovali. V jedné polovině této obrovské místnosti se nacházely připravené stoly s všelijakými pochutinami. Druhá polovina byla určena k tanci. V rohu síně muzikanti začínali hrát písně.

Eren se rozhlížel po sále a snažil se vstřebat jak krásu vznešené místnosti, tak i její výzdobu.

„Tváříš se, jako bys právě viděl vílu vletět do tohoto sálu," vyrušil ho hlas jeho krále z jeho ohromení. Na Erenově tváři se objevil ruměnec, ale i přes to se snažil zachovat chladnou hlavu a žertovným tónem řekl:

„Náhodou jsem vílu už měl tu šanci spatřit, a jejich krása je poněkud přeceňována." Eren se konečně otočil, aby mohl spatřit Leviho se skrytým pousmáním na tváři.

„Nepraštil ses na tom Jarmarku do hlavy?" oplatil žertovně král.

„Nemyslím si," řekl Eren s úsměvem. Poté spolu pouze tiše postávali na kraji sálu. Ticho, které mezi nimi i přes hrající muzikanty a konverzace lidí panovalo, ovšem ani jednomu z nich nijak nevadilo. Možná právě naopak.

Toto ticho však netrvalo nadlouho. Brzy se u Leviho zjevili důležitě vypadající lidé, pravděpodobně vládci jiných království, ale Eren zcela ignoroval cokoli z jejich konverzací. Většinou se stejně jednalo o krátké pozdravení a novinky z jejich regionů. Král průběžně promluvil s více než deseti muži (Eren ztratil počet u toho sedmého) vždy v draze vypadajícím obleku.

Když už se zdálo, že Levi bude mít chvilku, kdy nebude muset s někým diskutovat věci, co Erenovi přišly neskutečně nudné, spatřili princeznu kráčející jejich směrem.

„Tady jste. Už jsem si začínala myslet, že jste se odsud vypařil." Petra přistoupila blíže ke králi.

„Připojíte se ke mně alespoň na jednu píseň?" otázala se s jemným úsměvem princezna.

„Bude mi potěšením." Nabídl princezně svou dlaň Levi. Petřin úsměv se rozšířil a vložila svou ruku do nabízené dlaně. Když s Levi s princeznou odcházeli k taneční ploše, černovlásek se neubránil rychlému omluvnému pohledu na Erena.

Král a princezna tančili ladně, jako by tento tanec již tančili tisíckrát předtím. Při tomto pohledu Erena probodl pocit, který nepoznával, ale věděl, že se mu nebílí. Vidět Leviho v těsné blízkosti Petry ho zneklidnilo. Nevěděl, proč se takto cítil. Neměl žádný racionální důvod, aby měl tyto pocity, ale vnitřně si přál, aby mohl Leviho odvést odtud někam daleko, a mít ho jen pro sebe.

Tohle by si ale Eren nedokázal přiznat, proto zůstal tam kde je a snažil se tento pocit pohřbít. To se mu vždy dařilo jen do té doby než by se na dvojici opět podíval. V tu chvíli se pocit vrátil.