Pomsta Mafie: Příběh lásky a nenávisti

Kapitola 17

Další den jsem se s Lucou společně nasnídali a šli si odpoledne lehnout na pohovku k bazénu. Luca ležel vedle mě na zádech, jeho oči zavřené, zatímco jsem si četla knížku. V tom chaosu jsem se pořád zapomněla ozvat nazpátek Francessce. Psala mi ještě předtím, než jsme odjeli do Říma. Vzala jsem si z plážové tašky mobil a napsala ji zprávu, kdy by se tedy chtěla sejít.

Ani ne za pár minut mi přišla odpověď. Francesca mi řekla, že se se mnou sejde kdykoliv moc ráda, ale že se prý mají v plánu s Federicem dnes u nás stejně zastavit na večeři. Podívala jsem se na Luca a jemně jsem ho pohladila po paži.

"Luco? Dnes k nám má přijít Francesca a Federico?" ptám se.

Luca se na mě otočí a sundá si sluneční brýle.

"Zapomněl jsem ti to říct. Včera jsem mluvil s Federicem, že se můžou i nás zastavit. Dlouho u nás nebyli, pokud ti to nevadí? Můžu to zrušit" kývne.

"Ne ne, to je v pořádku. Jen jsem si akorát psala s Francescou, že spolu můžeme zajet do Palerma, ale právě říkala, že se dnes staví"

"Jsem rád, že sis tady našla kamarádku" usměje se a pohladí mě po noze.

"Francesca se mi zdá fajn. I tak mi ale chybí Anita. Už jsem tu tak tři týdny a pořád s mámou žijí v tom, že jsem v Positanu. Nerada jim lžu" vzdychnu.

"Tak jim zavolej. Můžeš jim říct, že si tady někoho potkala" pokrčí Luca rameny.

"Raději to nechám zatím takhle být. Stejně se dřív nebo později budu muset zeptat mámy na věci ohledně táty a mafie, aby mi to vše vysvětlila, protože o tom očividně něco ví" kývnu.

"Asi máš pravdu.."

"Nemohla bych za nimi přiletět aspoň na pár dní...?" ptám se.

"Raději ne Stello. Chci tě mít pořád na očích, aspoň do té doby než budu vědět, že je po těch co po nás jdou" kývne.

"Jak dlouho si myslíš, že to tak ještě bude"

"To se nedá říct, ale sledujeme jejich každý krok. Může to být i do pár dnů co se na nás pokusí zaútočit"

"Oni mají v plánu přijet za vámi sem?" ptám se a pozoruji ho.

"Ano, sami mi nedávno poslali vzkaz, že to se mnou chtějí skončit na Sicílii"

Povzdychnu si a lehnu si blíž k němu, položím mu hlavu na hruď. Luca mi přejede prsty jemně po vlasech a nasadí si zpátky sluneční brýle.

"Nic se vám nestane, že ne?"

"Myslím, že je nás víc než jich. Zvládneme to a bude po všem" kývne a políbí mě na čelo.

Jen kývnu a sleduju výhled na oceáne dálce pod kopcem. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se vše mohlo stát, ale nejhorší na tom bylo, že jsem ani nevěděla co mám očekávat a nemohla jsem v tom ani nijak pomoct.

"Kde bych vlastně byla, kdyby se tady najednou objevili?" ptám se.

"Matteo by tě odvezl do naší druhé vily na druhé straně ostrova, nebo by jsme tě někam ukryli, toho se neboj. Budeš v bezpečí" kývne na souhlas.

Chvíli jsem s Lucem jen tak leželi a pozorovali výhled ze zahrady. Po chvíli jsem se pomalu zvedla a šla si zaplavat do bazénu, protože na přímém slunci bylo hrozné horko. Voda byla osvěžující. Sedla jsem si na kraj bazénu a nohy nechala ve vodě. Zvedla jsem obličej ke sluníčku, abych si ho trochu víc ještě opálila. Nechávám slunce, aby na mě pěkně hřálo, když v tu chvíli do mě někdo najednou strčí a já skončím po vodou zpátky v bazénu. Když se vynořím zpátky a odhrnu si vlasy pryč z obličeje, vidím Luca jak se smíchy chytá za břicho.