The boy

The man: 22. Táta

Uběhly dva dny od firemního večírku. Po Elliotovi ani stopa, třeba zase zdrhl. To by mu bylo podobný. Užívala jsem si s Lolou a kluky hezké sluneční odpoledne. Nacházeli jsme se na zahradě, když Joshovi někdo začal volat. Koukl se na jméno volajícího a odešel do domu. „Mami, dívej, co jsem nakreslila," zvesela se na mě otočila Lola. Na obrázku byly nakreslené kopce a mezi nimi zapadající sluníčko. Na jednom z nich byl postaveny dům na druhém kopci naproti domu byl les. „Krásný, jsi šikulka," políbila jsem ji na čelo. Dětsky se Zasmála a skočila mi do klína. Seděla na mě, když se z dobu vynořil Josh s obávaný výrazem v závěsu s Elliotem?! Už chápu jeho výraz. Vyčítavě jsem ho probodla pohledem, radši sklopil hlavu. „Elliote," byl překvapený i Oliver, vlastně všichni kluci. Jenom jim kývnul pozdrav, ale jeho oči se věnovali stále mé osobě. Nejspíš chtěl vyhledat moje oči, jenomže já si jeho pohledu dívala a koukala na toho andílka sedícího mém klíně. „Rossie," Zachraptěl a já se na něj podívala, ani jsem si to neuvědomila. Spočinula jsem na těch očích, bože ty oči. Kluci byli napjatí jak dráty. Oni snad ani radši nedýchali. „Prosím, můžeš na slovíčko?" Jeho tón byl prosící doslova škemrající. Vydechla jsem, sundala ze sebe Lolu a neochotně odešla do domu, následoval mě. Co jiného mi zbývalo? Utéct, jak to udělal on? To teda ne. „Chci, aby věděla, že jsem její táta. Chci ty roky napravit. Proč jsi mi neřekla, že mám dceru? Kdy má narozeniny? Dej mi šanci-," hrnul na mě slova a já se nestačila divit. „Tak to prrr!" Tiše jsem ho okřikla, hned sklapl. „Chceš šanci? Ty ses snad úplně pomát! Odjel si bez rozloučení, kdo ví kam, hned potom co jsme se spolu vyspali, co jsme se spolu poprvé vyspali. Napíšeš mi nějaký posraný dopis a to je vše. Víš, jak jsem si připadla? Jakoby jsi mě jen využil. Stálo ti to za to? Přestal si alepoň?" Teď jsem na něho sypala slova já. „J-já se hrozně moc omlouvám. Vím, že blbé promiň tohle nespraví. Byl jsem totální debil, jenže já bych tě zničil. Vidělas, jak špatný to se mnou je. A jo, přestal jsem. Byl jsem na tom léčení a od tý doby jsem neměl nic," ujasnil a já spokojeně kývla. Uvnitř sebe jsem na něj byla hrdá, jenže momentálně převažoval vztek. „Prosím Rosie," jeho přezdívka, kterou mi říkával a ten tón jakým to říkával. Znělo to stejně jako kdysi. Jeho tón, kterým řekl mou přezdívku byl tak něžný a láskyplný, že jsem se z toho na místě malém sesypala. „Chci, aby věděla, že jsem její táta, Rosie. Chci ji nahradit ty promeškaný roky. Neber mi dceru, když mi bereš sebe, protože hádám, že mi to možná ani neodpustíš," cože to řekl? Ježiši, uklidni se. Míchaly se ve mě pocity, mnoho pocitů. Samý zmatek, měla jsme zmatek v hlavě, pocitech, emocí i srdci. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Dobře, řeknu ji, že jsi její otec," vydechla jsem a odebrala se zpět na zahradu.

„Lolo," oslovila jsem svou dceru. Kluci se na mě celý napjatí podívali, jen Lola se zdála v pohodě. Taky že nevěděla o co jde. „Víš, jak jsi se jednou ptala, kde máš tatínka?" Nastražila uši a věnovala mi celou svou pozornost. „Tvůj tatínek je Elliot," ukázala jsem vedle sebe na Elliota, který se objevil vedle mě. Kluci na nás překvapeně hleděli, asi si nemysleli, že ji to tak řeknu. Elliot se zdál nervózní. „Táta?" Překvapeně se na nás podívala. V hlavičce ji asi šrotovaly nápady, jak zareagovat, ale nakonec se k němu šťastně rozeběhla a skočila mu do náruče. Tak to jsem moc nečekala.