Over Again

XXXI.

XXXI.

POHLED ZOE:

Usmál se a natáhl ruku mým směrem. Váhala jsem, a to hodně. Na jednu stranu mě lákal ten jeho kulišácký výraz a šarm, který se mi chtě nechtě dostával pod kůži, ale zase jsem si říkala, jak moc nezodpovědné je, nechat tady Aimee s Tobim samotné. 

,,Já nevím, co když se něco stane a my tady nebudeme?" zapřemýšlela jsem nahlas. 

,,Nic se nestane, do hodinky budeme zpátky," ujišťoval mě. Jeho úsměv byl nakažlivý a má zvědavost čím dál tím větší. 

,,Tak fajn, ale asi se nezbavím pocitu, že jsem příšerná matka," zazubila jsem se, chytla se jeho nabízené ruky a nechala se odtáhnout z hotelového pokoje pryč. 

,,Tak v tom případě jsme příšerní rodiče... Což mi připomíná, že máme spoustu věcí k řešení, Zoe," pohrál si s mým jménem na jazyku. Vyslovoval ho s úšklebkem a já nechápala, kde se to v něm bere. Vždy mluvil tak, abych si jeho slova nevyložila špatně, byl opatrný, ale dnes? I já jsem mu vždy jen odpovídala kuňkáním. Tento večer opatrnost půjde stranou. 

,,Připadám si jak puberťák ze zamilovanýho filmu. Dvě hrdličky, co se plíží oknem a utíkají, aby je nikdo neviděl," pokračuje, po celou dobu se šklebí. 

,,Docela mě překvapuje, že koukáš na takové filmy," rýpnu si. Hodí po mě jeden významný pohled a od té doby jsme už oba potichu. Od hotelu jsme zatočili na opačnou stranu než jsme přijížděli, před námi je strmý kopec a fakt by mě zajímalo, komu se bude chtít lozit do něj při cestě zpátky. Do čtvrt hodinky se ocitáme na prázdné pláži, doléhá sem tichý šum z okolních podniků... Jinak je tu pusto prázdno. 

,,Když jsem u moře, vždycky chodím na pláž až v noci. Pokud se tu nekoná nějaká párty, nikdo tu nebývá," usměje se a svalí se do stále ještě vyhřátého písku. Zády se opře o kámen, který je tak obrovský, že pláž předěluje na dvě poloviny. 

,,Huh, no to já u moře nikdy nebyla, ale asi máš pravdu, je tu krásně," usměji se, kouknu na moře a nechám se unést. Jsem naprosto fascinovaná měsícem, hvězdami, vším možným. 

,,Posadíš se?" poklepe na místo vedle sebe Marco. Neváhám ani minutu, člověk by tomu nevěřil, ale celá ta cesta mě dneska pěkně zmohla. Sednout si a dívat se na tu přírodní nádheru přede mnou je snad sen. 

,,Zoe?"

,,Hm?" brouknu. 

,,Šla jsi sem se mnou, protože jsi chtěla, nebo ze strachu? Tak jako dřív?" otočil se na mě. Zalapala jsem po dechu. 

,,Nemysli si, že jsem to nepoznal. Ze začátku jsi mi kývala na všechno, jenom protože si ze mě měla strach. Jenom bych chtěl vědět, jestli jsme se někam posunuli, nebo ses to naučila líp skrývat," posmutněl. Jeho hlas zněl najednou tak zničeně. Zhluboka jsem se nadechla. 

,,Uh, no já... Já.. jsem tu s tebou, protože opravdu chci. Nevěřím, že to teď řeknu nahlas, ale docela mě začínáš mást a dostáváš se mi pod kůži. Jen netuším, jestli je to dobře nebo špatně," sklopila jsem zrak do svého klína. Roztřesenou rukou jsem vyšla naproti té jeho, až nakonec pochopil, o co mi jde a naše prsty propletl on sám. Jemně mi palcem přejížděl po mém prstu, až jsem se k němu nakonec sama od sebe přisunula blíž. Přehodil paži přes má ramena a několik desítek minut jsme seděli jen takto. 

,,Chtěl bych ti pomáhat s výchovou, jen nevím jak," zašeptal. 

,,Co tím přesně myslíš?" uculila jsem se. 

,,Fascinuje mě, když vidím, jak za tebou děti chodí, ty se rozhoduješ a jak to pak všechno vyjde. Udivuje mě, jak jsou tvé myšlenky vždycky správné," šeptl. 

,,Nemyslím si, že by byly správné. Sama kolikrát ani nevím, co dělám, vlastně by se názor druhého člověka hodil," laškovně jsem jej šťouchla do boku. 

,,Myslíš to vážně?" 

,,Jo, prostě se vždycky poradíme, nebude to tak těžké," pokrčila jsem rameny. 

,,Abychom za chvilku nedopadli jak manželé po třiceti letech. Bojím se, že tě svými názory brzo začnu vytáčet," přizná. Nejprve se smíchem, následně to pak ale bere naprosto vážně. 

,,Bojím se toho stejného," odvětím, ,,Ale ještě jsme se nepohádali, takže by to mohlo být fajn," dodám. 

,,Nehádáme se, protože se vším souhlasíš. Nemusíš mít strach, říct mi ne," oponoval. Mlčela jsem, přemýšlela jsem, jestli chci opravdu nahlas přiznat důvod, proč se chovám, jak se chovám. 

,,Promiň-" vyšlo ze mě jen nakonec, neboť mi skočil do řeči. Nenechal mě to dopovědět. 

,,Nemusíš se za to omlouvat," namítal. 

,,Mám, nebo spíš měla jsem, to zakomplexované od Paula, nějak to ve mně zůstalo. Snažím se s tím něco dělat, ale prostě... Někdy mě to ještě přemůže. Je to jako bych se zasekla," vylíčila jsem mu své pocity. 

,,Chápu to, musela sis zažívat peklo. Nejdřív já, pak on," kroutil hlavou. Z oka mu vypadla neposedná slza, rychle se ji snažil setřít rukou, ale bylo pozdě. Zahlédla jsem ji. 

,,Marco, zkus pochopit, že na svoji pubertu už jsem zapomněla. Myslíš si o sobě, že jsi zlý člověk, ale věř mi, já po tobě potkala ještě další spoustu mnohem větších kreténů. Navíc ty mi tady každý den dokazuješ, že toho lituješ, že to byl zkrat. No tak, já vím, že jsem to ze začátku nechtěla ani slyšet, ale každý může udělat chybu. Mysli si co chceš, ale pamatuji si, jak si mi řekl, že mi ukážeš, jaký doopravdy jsi. A to teď děláš, ani si to neuvědomuješ," pronesla jsem. 

,,Je hezký, že si o mě myslíš, že jsem kretén," uchechtl se a já musela protočit oči. Jako kdyby nevěděl, jak jsem to myslela. Pak ale pokračoval: ,,Jenže tohle nebyla ledajaká chyba. Zničil jsem ti život," složil hlavu do dlaní. 

,,Popravdě? Spíš si mi otevřel oči. Díky tobě jsem odešla z domu, zbavila jsem se člověka, který mě ve skutečnosti stahoval dolů. Ano, mám svou mamku ráda, ale už ji vidět nechci. Dal jsi mi novou šanci začít od znova. Se dvěma dalšími úžasnými stvořeními. A teď? Zase jsi mě zachránil ze spárů násilníka, našel jsi mi tátu, kterého jsem postrádala jakou dobu. Neskutečně si mi pomohl. Troufám si říct, že začínám žít život, jaký si opravdu přeji, jenom díky tobě," usmála jsem se. 

,,Když to bereš z tohohle pohledu, nezní to tak děsivě," prohrábl si vlasy. 

,,Tak vidíš."

,,Ale stejně.... Jsi naprosto úžasná Zoe," zašeptal. Navzájem jsme se dívali tomu druhému do očí. Až se nějakým záhadným způsobem naše tváře dostali k sobě. Úplně na těsno. Cítila jsem Marcův dech na svém obličeji a ani jsem se nenadála, cítila jsem i jeho rty na těch svých. Líbali jsme se. Neuvědomovala jsem si to, ale tenhle polibek byl první, do kterého jsem se zapojila také. Který jsem opětovávala. Jenže ne na dlouho. Hrklo ve mně a odtáhla jsem se. Zase jsme na sebe koukali, oddechovali, přemýšleli, co v téhle situaci říct. 

,,Promiň," špitl nakonec Marco. ,,Nechtěl jsem a už vůbec jsem tě nechtěl vyděsit," zamumlal. 

,,Jo no... Já... Já, začínám ti věřit, fakt. Přitahuješ mě, líbíš se mi a nepoznávám sama sebe, jen... jen mi prosím slib, že na mě nebudeš tlačit. Potřebuju ještě trochu času, prosím," plácala jsem téměř zoufale. 

,,Zoe, klídek. Slibuju. Slibuju ti to. A... Taky se mi neskutečně líbíš a přitahuješ mě, ale jak jsem řekl, slibuju. Máš času kolik budeš chtít. Můžeš mi taky něco slíbit? Že mě jen tak bezdůvodně nenecháš? Nevezmeš mi děti? Že to spolu za nějakou dobu zkusíme?" vyšlo z něj. 

,,Taky... Taky slibuju," usmála jsem se. 

,,A ten polibek byl hezký. Můj první hezký," dodala jsem rychle, šeptem, s rudými tvářemi. 

,,Byl dokonalý. A bude jich ještě víc, uvidíš..." 

Tak? Je to tu dámy! První pusa na scéně! :DD Mějte hezký víkend a za zpětnou vazbu, hlasy a komentíky, vám budu vděčná! :D♥