Over Again

XXVIII.

XXVIII

POHLED ZOE:

Probudily mě hlasy blízko hlavy, jenže jsem v rozespalosti nerozeznala, komu patří.

,,Zoe, no tak, vstávej," ozvalo se znovu, tentokrát mě dotyčný i zatřásl s ramenem. Pootevřela jsem oči, rozkoukala se a zjistila, že vedle postele, těsně u mé hlavy, dřepí Marco, usmívá se a stále mě drží za rameno.

,,Hm," zabručela jsem, jelikož jsem absolutně netušila, proč mě budí. Výpověď už jsem dala, Marco, i když jsem nechtěla a silně protestovala, uštědřil mému bývalému šéfovi jednu dobře mířenou ránu, což zapříčinilo okamžité rozhodnutí o tom, jestli s mým odchodem bude, či nebude souhlasit. Jediná možnost toho, proč chtěl, abych vstala, byly děti. Ty měly jít do školky, ale na to se mi podle mých orientačních smyslů zdálo být ještě brzy.

,,No tak, ospalče, prosím, vstávej," culil se na mě. Otočila jsem se na záda, tudíž on musel ruku z mého ramene sundat a následně jsem se ještě protáhla.

,,Co se děje?" protřela jsem si oči.

,,Nic, jen mě napadlo, že když mají děti dneska narozeniny, tak bychom je mohli omluvit ze školky a vzít na výlet. Ať si to užijí," zazubil se, přičemž se posadil na postel vedle mě. Bychom je mohli... Ještě před měsícem by to bylo, bys je mohla... Ano, Marco se lehce začíná plést do výchovy.

,,Na výlet?" podívala jsem se z okna a při zjištění, že venku je bílo, nakrčila obočí. Za pár dní jsou Vánoce...

,,No, nemyslel jsem nikam na túru, spíš třeba... aquapark?" navrhl. V duchu jsem se po vyslovení tohohle slova málem zhroutila.

,,Aquapark?" nevěřícně jsem zopakovala. Aquapark rovná se plavky a to se rovná já v plavkách. Já nechci být v plavkách, po tom všem mi není příjemné, když mě ostatní pozorují, očumují. Navíc by tam byl i Marco a ano, sice už z něj nemám bobky jako dřív, ale stále bych před ním raději byla v kombinéze než v plavkách... A vůbec? Co když chce jet jen on sám s dětmi?

,,Myslím, že teď v zimě a ještě ve všední den ráno by tam nemuselo být tolik lidí. Udělali bychom si hezký den, my čtyři. Můžeme klidně pak i někam na jídlo, když budete mít náladu," usmíval se od ucha k uchu, v očích mu zářily jiskřičky naděje, jakoby si moc přál, abych na to kývla. Hodně špatně se mi zvyká, že se teď můj život otočil. Marco neustále něco vymýšlí, už to není hloupý stereotyp.

,,Netváříš se moc nadšeně," vytrhl mě z mého soukromého přemýšlení. Nešlo si však nevšimnout té jeho jemné zklamanosti v hlase. Nejspíše čekal, že má odpověď bude jednoznačná a okamžitá.

,,Uh no, ne to ne, je to skvělý nápad opravdu, ale... Marco já si strašně moc vážím toho, co děláš a děti bezpochyby také, ale víš že nemusíš, že jo? Výlety, dovolená, ještě k tomu nás tady necháváš bydlet zadarmo," šeptla jsem.

,,Zoe, už zase? Jistěže mi nebudete platit nájem, proboha. Jsem rád, že jste tady, dělám to rád. Vždycky jsem se chtěl o svou rodinu starat, brát je na výlety a tak, tak pořád neprotestuj," zasmál se.

,,Takže co, bude dneska pořádná oslava v aquaparku?" přehodil mi ruku přes ramena a přitáhl si mě k němu blíž. Nebylo mi to nepříjemné, jak říkám, začínám mu věřit, že všechny ty sliby jsou pravda, že se opravdu o nic nepokusí, a tak jsem se nechala. A dovedu si představit nadšení dětí, takže to dopoledne v plavkách pro ně taky skousnu.

,,A ještě mě napadlo, co jim udělat nějakou dobrou snídani?" mrkl.

,,Nějak moc to prožíváš," ušklíbnu se.

,,Tak jsou to první narozeniny, co s nimi oslavím," pokrčí rameny.

,,Vždyť já vím, tak pojď," usměju se.

****

,,Miláčku, půjdeš se s Marcem převlíknout do plavek, ano?" zašeptala jsem Tobimu do ucha. Marco zrovna platil vstupné. Nebudu lhát, kdyby se tohle stalo měsíc po tom, co jsme se tenkrát potkali, nepustila bych ho s ním samotného ani na krok. Jenže teď? Když vidím, jak se na děti vždy kouká, jak by pro ně i dýchal, myslím, že mám jistotu, že by jim nic neudělal.

,,A potkáme se pak zase?" ptal se Tobi. To už však Marco byl u nás i se vstupenkami.

,,Jasně že jo, jenom půjdete do šaten pro kluky a pak se uvidíme u bazénu, dobře?" usmála jsem se. Někde v hlavě mi běhalo, že by mohl chtít protestovat, protože co si budeme, Marco měl daleko lepší vztah s Aimee. Tobi potřebuje hodně času na zvyknutí. Velmi mě ale překvapil, když si sám od sebe stoupl vedle Marca. Oba jsem si je prohlédla a nakonec už se chtěla s Aimee otočit k odchodu, když mě Marco chytl za ruku. Přitáhl si mě na těsně k němu.

,,Nic mu neudělám, nemusíš mít strach. Ani bych to nedokázal, Zoe. Mám je oba neskutečně rád," pronesl a po celou dobu se mi díval do očí.

,,Já vím," špitla jsem, lehce omámená z jeho chování. Každý jsme se vydali svým směrem. Slyšela jsem už jen Marcovu otázku, zda mu dá Tobi ruku, tak jsem se nenápadně otočila, no a když jsem viděla, jak sám od sebe se chytl, překvapeně jsem pootevřela pusu. Ale byla jsem za to ráda. Že by si ho konečně aspoň trošku pustil k tělu?

Pomohla jsem Aimee do plavek, celou dobu vykřikovala, že vypadá jak princezna. No jo, růžové plavečky s volánkem, co tvořil sukýnku. Sama jsem se nasoukala do obyčejných černých plavek, stáhla si vlasy do ledabylého drdolu, jelikož je mi jasné, že si je stejně namočím. Na rozdíl od Aimee jsem si ale kolem sebe obmotala ještě ručník. Necítím se pak tak nahá.

Marco už s Tobim seděli na lavičce před bazénem. Už z dálky jsem si stihla prohlédnout Marca. Vůbec nevypadal špatně, ale díky bohu, já jsem tohle u kluků nikdy nepovažovala za důležité. Vysportované břicho, svaly kam se podíváš... Daleko důležitý byl pro mě mozek. Moc lidí tu nebylo, takže Marco se v tomhle trefil. Aimee se okamžitě rozběhla za Tobim a už se chystali skákat do bazénu. Čehož si Marco nevšiml, tak jsem zakročila já.

,,Aimee! Tobi! Dost. Uklidněte se, ano?" použila jsem lehce přísnější hlas, na který děti byly zvyklé jen málo, nikdy nebyl potřeba, vždy poslechly. Ale ani přes to mi nepřišel jako žádný extrém, slýchávala jsem maminky řvávat i daleko víc.

,,Nemůžete hned skákat do velkého bazénu, pokud chcete, jděte zatím tam, ano?" ukázala jsem na brouzdaliště, kde byla voda sotva po kotníky. Oba se ušklíbli, ale poslechli.

,,Ta matka se v tobě nezapře," neodpustil si rýpnutí Marco.

,,Neumí plavat, jsou malí, nebudu nic riskovat," pokrčila jsem rameny.

,,To je samozřejmost. Tak je to naučíme?" nahodil uličnický výraz.

,,Můžeme," přikývla jsem. Pak ale nastalo trapné ticho, stáli jsme naproti sobě a mlčeli.

,,Nesundáš si ten ručník?" polkl. Já se zhluboka nadechla a ručník opravdu po nějaké chvíli odložila. Sjel mě pohledem, přesně jak jsem čekala.

,,Spousta těch ran se ti ještě nezahojila," konstatoval.

,,Už ani nepočítám s tím, že se zahojí," sklopila jsem pohled a rukama se snažila zakrýt co nejvíce to šlo.

,,Zoe, neboj se. Nedotknu se tě, ani ti nic neudělám, dobře?" opatrně mě chytl za zápěstí a ruce mi z mého těla oddělal.

,,Hlavně se nezakrývej, nebudu na tebe šahat a pokusím se na tebe nedívat tak okatě, ale jsi nádherná," šeptl. Zoe, nádech, výdech.

,,Tak jdeme za nima?" usmál se. Přikývla jsem.

Přeji hezký víkend. Moc děkuji za komentáře u minulého dílu a zpětnou vazbu budu moc ráda.❤️