Over Again

IX.

IX.

POHLED ZOE:

Když vidím, že Kriss je neúprosná a opravdu mi nehodlá pomoct, souhlasím, že půjdeme k Marcovi. Ono už je to ostatně jedno, přivedla jsem svoje děti k magorovi, mohl jim kdykoli ublížit. Zasloužila bych titul matky roku.

Marco nás naložil do auta a rozjel se neznámo kam. Celou cestu bylo ticho, děti byly unavené, ani nedutaly, no a já si opřela hlavu o okýnko s myšlenkou, že horší už to snad ani být nemůže.

Zastavili jsme před rodinným domkem v nějaké klidnější části Londýna. Měl obrovskou zahradu a zvenku vypadal úžasně. Vysněný dům, opravdu. Docela mě udivilo, že tady bydlí sám. Hned po otevření branky nás přiběhl přivítat Winston. Když však Marco uviděl, že už ani děti na něj nemají náladu, okřikl uklidnil jej. Já jsem ho všehovšudy viděla párkrát, ale pes to byl nádherný. Přímo výstavní.

,,Pojďme dovnitř," pousmál se Marco a poukázal ke vchodovým dveřím. Už z chodby na mě dýchala jakási poněkud příjemnější atmosféra než u Paula. Otřepala jsem se. Byla šílená chyba nastěhovat se k němu a vůbec, měla jsem odejít už po prvním problému, všude by bylo líp než u něj. Přišli jsme do kuchyně, odkud byl přes posuvné dveře výhled i do obývacího pokoje. Obrovský gauč s televizí a na stolku ležela rozpitá cola.

,,Ukážu dětem pokoj, mám jich tady pár navíc a jeden je vybavený, tak se dneska budou muset vměstnat tam, dobře?" koukl na mě, jakoby žádal o povolení. Přikývla jsem a s příslibem, že za dětmi za chvíli přijdu, odešli. Rukou jsem přejela po kuchyňské lince a zamyslela se. Co teď bude? Měla jsem tolik nevyřčených otázek a neznámých odpovědí...

,,Je tam jedna velká postel, dneska by jim to mělo stačit, zítra to potom vyřešíme dál, dobře? Pojď, dám ti nějaké věci a můžeš si dát sprchu, jestli chceš?" nadhodil. Pokusila jsem se na něj vděčně usmát a snažila se spolknout poznámku o tom, že tu rozhodně zůstávat nebudeme. Následovala jsem ho nejspíš do ložnice. Opravdu velká místnost s nádhernou postelí, šatní skříní a koupelnou.

,,Nemám tady žádné dívčí věci, tak snad bude stačit tohle," poškrábal se na zátylku a předal mi obyčejné triko a tepláky. Nepochybovala jsem o tom, že mi to bude velké, proboha, vždyť on měřil skoro dva metry a já si poprvé v životě se svým metrem sedmdesát připadala jako nic.

,,Ručníky by měly být v koupelně, i další věci, já mezitím připravím něco k jídlu," kývl hlavou. Bez odpovědi jsem za sebou zavřela dveře. Byl tu sprchový kout i vana. Vanu jsem neměla už pár měsíců, v bytě u Paula sice byla, ale já na ni neměla čas. Neustále jsem tam byla v pozoru, útěk do sprchy pro mě znamenal chvilku o samotě, nemohla jsem tam však trávit dlouhé minuty jako kdysi. Musela jsem být s dětmi a představa toho, že by se domů vrátil dříve než obvykle a já na něj nečekala byla mi naháněla hrůzu. Jistě, i z Marca jsem měla strach, v hlavě mi běhaly myšlenky, že by vše mohlo být stejné, akorát lidé by se změnili. Jenže pak se mi vybavily ty chvilky, kdy se děti vracely domů s úsměvem na tváři, protože si den s ním užily. Byl jejich táta...

Nahmatala jsem zapínání podprsenky, když v tom se dveře od koupelny rozrazily. Neslyšela jsem nikoho otvírat, nejspíše jsem je musela nechat pootevřené. Leknutím jsem nadskočila a stanula tváří v tvář Marcovi, který mě probodával naštvaným pohledem. Vlasy jsem měla po sprše ještě v neupraveném drdolu a na sobě jen spodní prádlo. Hlasitě jsem polkla a o krok couvla. Vypadal zvláště. Ještě jsem jej takhle neviděla a v duchu jen doufala, že tento pohled nepraktikuje i na děti. Tak jo, špatný čas na vtípky.

,,Zoe, sakra, děláš si prdel?" zahřměl.

,,Já se... Já se omlouvám, ale vůbec nevím o co jde a-" zakoktala jsem se.

,,O co jde? O tohle všechno! Viděla se vůbec v zrcadle?!" jeho hlas zněl tak hlasitě. Kdybych mohla, skrčila bych se někde v koutě.

,,Jsi samá modřina!" rozhodil rukama. Pak udělal něco, co jsem nečekala a tudíž nestihla zareagovat. Hmatl mi po ruce a táhl mě za sebou ven. Zastavil se před postelí, slzy už mi stékaly po tvářích a on si mě stále prohlížel. Připadala jsem si tak bezbranná, jako kdysi.

,,Neplakej, prosím. Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal, ale tohle přece není normální! Musí tě to bolet a... a vůbec," zadrhl se mu hlas.

,,Jsem v pohodě," špitla jsem.

,,Jo a já jsem bůh, počkej, já... omlouvám se, že jsem ti tam tak vtrhl," kroutil hlavou a ze skříně vytáhl další tričko, abych se mohla obléct.

,,Mám to oblečení v koupelně, klidně si tam pro to zajdu-"

,,V pohodě," přerušil mě. Naznačil mi, abych se posadila na postel, což jsem pro jistotu udělala. Dřepl si přede mě, rukou si promnul oči.

,,Zoe, ublížil ti i jinak? Víš jak to myslím, já.. no-" nemohl se vymáčknout, ale přesně jsem věděla, na co naráží.

,,Ne," pronesla jsem po chvílí a sklopila pohled na své ruce. Povzdechl si.

,,Neumíš lhát Zoe. Zavolám ti doktora, chceš? Co když máš nějaké vnitřní krvácení nebo něco?" najednou byl milý, divná to změna. Ale příjemná.

,,Ne, to je v pořádku, nepotřebuji doktora," oponovala jsem. Bylo vidět, že by se o tom chtěl hádat, ale nakonec neřekl nic.

,,Půjdu uložit děti, můžu?" váhavě jsem si stoupla.

,,Samozřejmě, neměli hlad, tak jsou u sebe," konstatoval. Měl pravdu, leželi v postýlce a povídali si.

,,Ahojte zlatíčka," špitla jsem.

,,Mamíí," zavýskali a v tom mžiku jsem byla uvězněná v objetí.

,,Už je ti dobře? Strejda říkal, že ti bylo špatně," starostlivě si mě prohlížel Tobi. Strejda...

,,Je mi fajn. Tak co vy dva? Půjdeme spinkat?" usmála jsem se. Oba skočili do peřin a vynutili si, abych si lehla k nim. Problém mi to nedělalo, spíš na opak. Dříve jsme takhle byli zvyklí pořád...

,,Teď budeme bydlet se strejdou?" vyptávala se Aimee.

,,Nevím broučku, nevím," pohladila jsem ji po vláscích.

,,Možná by to bylo fajn. Je hodný a je tady Winston," zubila se. Uchechtla jsem se.

,,Uvidíme," přitakala jsem.

,,Máme ho rádi. Taky ho máš ráda? Třeba by jste pak mohli být spolu, jako v pohádkách, víš?" líčila mi. Jasně, jako v pohádkách...

,,Kecko, spinkej už," hraně jsem se zasmála. Ve skutečnosti mě to trápilo...

,,Pojď sem šmudlo," objala jsem i Tobiho a za chvíli by slyšet už jenom oddechování z každé strany. I já usnula...

POHLED MARCA:

Celá ta situace mě dostávala do kolen. Bála se mě. Když jsem jí tak blbě vtrhl do té koupelny, vypadala, že se složí. Neudělal bych to, ale nechala pootevřené dveře a já zahlédl odraz v zrcadla. Byla vyhublá, celá dobytá.. Neudržel jsem se. Když jsem se jí vyptával na toho kreténa, došlo mi, že já jí vlastně udělal to samé. Ublížil jsem jí. Taky...

Už to tak ale nenechám. Slíbil jsem to dětem. Když jsem jim ukazoval pokoj, byli smutní. Aimee se ptala, co se bude dít.

,,Maminka po nocích hodně plakala, bude i tady?" ptala se Aimee. V ten moment jsem se zhrozil. Bude to složité, ale oběma jsem jim slíbil, že už budou v pořádku, všichni.

Když už se dlouho nevracela, šel jsem se podívat. Winston ležel na svém místě u postele. Po otevření dveří se mi naskytl neskutečný pohled. Leželi tam všichni. Děti se k ní tiskly a já pocítil něco neuvěřitelného. Přemýšlel jsem, pak jsem to nakonec udělal. Vzal jsem si ji do náručí a přenesl ji ke mně do ložnice. Postel na které spaly děti sice velká byla, ale ne pro tři. Věděl jsem, že takhle si ji nezískám a ráno budu litovat, ale nemohl jsem ji tam nechat...

Vy víte, co mě potěší!♥