Over Again

IV.

IV.

Hlasitě si povzdechnu, když ze skříně vytahuji jarní kabátek. Vůbec nechápu, na co jsem myslela, když jsem mu řekla, že se sejdeme. Já jsem fakt blbá kráva. Žaludek mám sevřený už od včerejšího večera, nemůžu do sebe dostat jídlo ani pití. Neustále mi v hlavě běhá poznámka, že mluvit s ním jen tak, je úplně něco jiného, než sednout si s ním k jednomu stolu a nechat okolo něj pobíhat děti. 

,,Mamko, mamko!" vřítila se do mé skromné ložnice Aimee. Chudák, zatím ani ona, ani Tobi neví, o co jde. Ještě jsem úplně nevymyslela, jak jim předat informaci, že se jen tak z ničeho nic mají seznámit s cizím člověkem.

,,Copak broučku?" pohladila jsem ji po vláskách. Aimee vyskočila na čerstvě ustlanou postel, za což jsem ji také obdařila nepěkným pohledem. 

,,Můžu si vzít ty šaty s kytičkama?" radovala se. 

,,Ne zlato, na to je ještě zima," odbyla jsem ji. Byla jsem tak nervózní, že jsem se ke všem chovala odměřeně a pak jsem toho mohla akorát tak litovat. 

,,Hm, to nevadí. Kam vlastně jdeme?" očka jí zase jiskřily. To už se k nám přidal i Tobi. Takže teď, nebo nikdy. 

,,Pamatujete si toho pána z parku? S tím pejskem?" začala jsem opatrně. Oba zbystřili. Následně přikývli. 

,,Tak dneska za ním půjdeme dobře? Můžete se seznámit, a pak být třeba i s tím pejskem," pokračovala jsem, doufajíc, že pes je mocná zbraň. Aimee se toho ihned chytla, horlivé přikyvování nechybělo. Zato Tobi mi přišel skleslý. V tomhle byl stejný jako já. Nenáviděl podobné věci. 

,,Takže s ním můžeme být kamarádi?" poskakovala Aimee. 

,,Jo, bude to váš kamarád," přikývla jsem. Kamarád. 

,,Vidíš! Já ti říkala, že není cizí!" 

****

Celé to bylo podivné. Přišli jsme před kavárnu, já si v hlavě několikrát přemítla, zda činím správně a teprve pak, jsme vešli dovnitř. Zvoneček nad dveřmi zacinkal, většina zákazníků se na nás koukla. I já se rozhlédla. Seděl tam, v rohu, u stolu pro čtyři. Hlavu sklopenou a vypadal, že ani nevnímá okolí. Do stanoveného času zbývalo ještě deset minut a on tu i přes to už byl. Srdce mi začalo bít rychleji. Nikoli nadšením, ale strachem. No strachem, já jsem z něj strach asi úplně neměla. Byla to směska zvláštních pocitů, co ve mně vyvolával. Aimee se k němu rozběhla okamžitě, Tobimu se nechtělo. Chytla jsem jej za ruku a usmála se. 

,,Neboj, pokud nebudeš chtít, nemusíš si s ním povídat, dobře? Můžeme být spolu," uklidňovala jsem jej. Natiskl se ke mně ještě blíž a loudavým krokem jsem se vydali vpřed. 

,,Ahoj!" slyšela jsem, jak Aimee zapištěla snad na celou kavárnu. A tím ho vytrhla z přemýšlení. Lekl se. Než si však stačil dát dohromady souvislosti a nějak zareagovat, už jsme u nich byli i my. Tobi se mlčky, bez pozdravu, usadil na židli naproti a já následovala jeho příkladu. Aimee s radostí zaujala místo vedle něho. Ta holka jednou nebude mít o přátele nouzi. Ale jedno vím jistě. Nikdy ji nenechám udělat stejnou kravinu, jako jsem udělala já. Budu ji střežit jako oko v hlavě, možná budu přísná, ale budu vědět, že je v bezpečí. A Tobiho vychovám tak, jak byl můj táta. Čestný, férový, upřímný. A žen si bude vážit. To je můj cíl. Panovalo zde trapné ticho a ačkoliv jsem mohla pomoct, jelikož ty dva znám nejlíp, ale jen ať se v tom vykoupe. 

,,Mami, můžu dort?" vyslovila své přání Aimee. 

,,Koupím ti ho," chytl ji za ruku Marco a ze zadní kapsy kalhot vytáhl peněženku. Propalovala jsem ho vražedným pohledem. Jednak proto, že se dotýkal Aimee, ale také proto, že se mi nelíbilo jeho chování. Podlézal. Když si mě všiml, ruku z Aimee oddělal. 

,,Dáš si taky?" otočil se na Tobiho. Ten jen nezaujatě pokrčil rameny. Zakročila jsem. 

,,Broučku, běžte si s Aimee něco vybrat a pak přijďte zpátky, ano?" cvrnkla jsem ho do nosu. Doufala jsem, že když mu dám možnost, na chvíli zmizet, odvděčí se a potom bude vstřícnější. 

,,To nejde moc dobře," zabrblal hned, jakmile odešli. Mlčela jsem. Neměla jsem mu k tomu co říct. Spíše mi dělalo radost, že zatím nepodlehli žádnému jeho kouzlu. Chtěla jsem je před ním ochránit. 

,,Moc mi s tím nepomáháš," špitl směrem ke mně. 

,,Nepotřebuji. Nemám k tomu žádný důvod," předklonila jsem se a ruce si opřela o stůl. 

,,Jsem jejich táta," protestoval. Jasně. Jseš hlavně úplný blb a všechno možné. Kéž bych měla odvahu, říci to nahlas. 

,,A já jejich máma," odsekla jsem. Uklidňovalo mě, že v okruhu jednoho metru všude posedávají lidé. Nemohl si nic dovolit. Ne teď. 

,,Cítí z tebe, že nechceš, aby se se mnou bavili," pronesl. Kroutila jsem nad ním hlavou, vstávala jsem, neměla jsem náladu tu s ním být. Avšak on mě drapl za ruku a stáhl zase zpátky. Naštvala jsem se. 

,,Nevykládej mi tady takové nesmysly. Já je vychovávám, vím daleko líp, jak se cítí. A okamžitě mě pusť. Nešahej na mě!" vrčela jsem. 

,,Kdybych o nich věděl, staral bych se," protestoval. Rudla jsem vzteky. 

,,A cos čekal? Že potom, co mě znásilníš na smradlavých hajzlech, ti za týden zavolám a řeknu, že budeš tatínek nebo co?!" jízlivost z mého hlasu přímo přetékala. 

,,Hraješ si na hrdinku, ale stačí, aby s tebou byl člověk někde sám a klepeš se jako ratlík, měla by sis to uvědomit," poposedl si na židli. Neodpovídala jsem. Nedokázala jsem si přebrat, jestli to myslí jako výhružku nebo jinak... Ono to ale asi nejde myslet jinak...

,,Chci s nimi jít někam sám, ne tady sedět u dortu, to je na nic," změnil téma. 

,,Zapomeň. Ty s nima nikdy sám nebudeš!" 

,,Hele, já vím, že to občas přepísknu, ale jsou to pro mě všechno nové informace, snažím se to zpracovat. Prosím, chci je vzít třeba do zoo... Nebo kamkoli, kde se bude něco dít a nebude tam atmosféra jako na pohřbu," kňučel. 

,,Nebudu riskovat, že je zatáhneš do pavilonu ke slonům a uděláš jim bůh ví co. Byla chyba sem chodit. Dej nám pokoj, nebo půjdu na policii a vyžádám si nějaké omezení pohybu nebo něco takového," plivla jsem. Nenechám se sebou manipulovat, už ne. 

,,Panebože! Nejsem úchyl, chci jen šanci," rozmáchl rukama. 

,,Teď jsi jednu dostal, nazdar," popadla jsem do ruky naše věci. 

,,Ne stůj! Prosím. Já... Musím se naučit být vstřícnější a přestat být drzý, já to vím. Prosím, nechoďte. Nejste tu ani hodinu, prosím." 

,,Tak se nauč chovat. Mě to stojí docela hodně sil, být tady, víš? Není to úplně jednoduchý," brblala jsem. 

,,Ještě chvilku, chci něco zkusit, prosím," trval si na svém. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy. 

,,Jestli z tebe budou mít noční můry, vidíš je naposled. Definitivně," zamračila jsem se. Zasmál se. Takhle to bylo vlastně docela fajn. Ale pak jsem si uvědomila realitu. Ta už tak moc fajn není...

Za zpětnou vazbu budu ráda!♥ Nic neříkejte, stíhám to před půlnocí, hah. No, doufám, že už části vidíte normálně a nejsou tam spojené ty slova... Jinak zítra mám školu až do večera, tudíž pokračování ve středu!

Jo a dneska mi to nemyslí, tak to omluvte.🤣