Over Again

XIII.

XIII.

POHLED ZOE:

,,Uh, tak jo, mně už se taky nechce spát, nechceš si povídat?" zeptal se a posadil se na židli přede mě. Trochu mi zaskočilo, překvapilo mě to. Povídat si uprostřed noci? Nic jsem však neříkala, nic jsem nenamítala, což si nejspíše on vyložil jako ano a začal s konverzací.

,,Už je ti dobře?" pousmál se. Když takhle sedí naproti mě, v kraťasích a triku na spaní, vůbec nevypadá nebezpečně. Vypadá jako milý člověk. A sakra... Není tohle to, o čem jsem vždy snila? Povídat si s někým v noci, aby vás to nenudilo, usmívat se... Měla jsem docela naivní sny. Stačilo pár nehezkých zkušeností a rozplynuly se jako pára nad hrncem...

,,Eh, jo, už je mi fajn. Mám to tak vždycky, stačí mi jeden den v klidu a jsem v pohodě,"  aniž bych si to uvědomila, vychrlila jsem ze sebe odpověď a docela ji i rozvedla. Vážně mu tady teď popisuji své dny? Sám Marco byl evidentně překvapený, nakonec to však ale zamaskoval přidušeným smíchem. Vypadalo to, jako by se nechtěl smát, snažil se to udržet v sobě, no moc se mu nedařilo.

,,Co?!" obořila jsem se.

,,Nic, to máš jedno. Ale víš, že... víš že se teď usmíváš?" šeptl. Zamyslela jsem se. Moje mozkové buňky pracovaly na sto procent, až mi to došlo. Úsměv zmizel, já raději sklopila hlavu.

,,Ne, Zoe. Já to takhle nemyslel. Líbí se mi tvůj úsměv a je fajn vidět, že se v mé přítomnosti dokážeš i usmát," vyhrkl. Tak teď mi moc nepomohl. Moje tváře spíš začaly nabírat odstíny rudé. Líbí se mu můj úsměv? Sakra Zoe! Vzpamatuj se!

,,Neměla bych se usmívat?" v tu chvíli mi ta otázka ani nepřišla troufalá. Až později jsem si uvědomila, že mi se za ni třeba mohl naštvat. Jako Paul. Ale neudělal to.

,,Ne to ne, jen... Je změna vidět tě s úsměvem, když se mě většinu dne bojíš," zamumlal.

,,Nebojím se," polkla jsem. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl rozhodně, věrohodně. Tuším ale, že se to nepovedlo.

,,Jo jasně," uchechtl se, ,,Vidím to na tobě. A štve mě to, ale můžu si za to sám. Já... jen doufám, že se to jeden den změní," promnul si oči.

,,Já se ale fakt nebojím," stála jsem si za svým. Bože, taky bych jednou mohla držet hubu... Nic nenamítal, ale po chvíli položil jeho ruku na mou dlaň, co jsme měla na stole. Otřepala jsem se, nečekala jsem to a ano, nějak mě to zahnalo do kouta. Napřímila jsem se v zádech, skrz na skrz propalovala jeho ruku na té mé.

,,Tak vidíš, bojíš. Ale pojďme změnit téma, nekažme to," ruku stáhl zase zpět do jeho klína a já se zhluboka nadechla. Co zkouší?

,,Řekni mi něco o dětech, prosím," zazubil se. Udiveně jsem na něj pohlédla.

,,Co bych ti o nich měla říct?" zakroutila jsem hlavou.

,,Nevím! Všechno! Oblíbenou barvu, hračku, pohádku, chci vědět každý detail," usmíval se jak sluníčko. Rozplýval se nad dětmi a mě to zahřálo u srdíčka.

,,Uh, no... Tobi má rád tmavě modrou, Aimee je typická princezna, takže fialovou, růžovou a tak. A od mala s nimi koukám na Šmouly, tak nevím," uchechtla jsem se.

,,A dál?" vyzvídal.

,,Co dál?"

,,Povídej dál, prosím," žadonil.

,,Copak oni ti nic neřekli?" nechápala jsem. Konkrétně teda Aimee, ta má pořádně pusu pořád otevřenou.

,,Jo něco jo, ale vždy když jsem s nimi byl, tak to bylo takové jiné. Vůbec je to jiné, když je teď vidím pořád a trávím s nimi celé dny," vysvětlil. Trošku jsem se zarazila.

,,Jestli tady zavazíme, tak já nám začnu něco hledat, ale myslela jsem, že- že ti to nevadí," hlasitě jsem polkla. Nespočetně krát jsem se v té větě zakoktala.

,,Takhle jsem to nemyslel Zoe, jsem rád, že jste tady. Všichni tři. Akorát je to nezvyk. Byl jsem zvyklý na něco jiného, ale tohle se mi neskutečně zalíbilo. Je tady veselo, Winston má společnost... a já se cítím šťastný," dodal. Lehce, sotva viditelně, jsem přikývla.

,,Tak už mluv, chci se o nich dozvědět co nejvíc," podepřel si bradu a hlavu naklonil na stranu.

,,No, Tobi rád kreslí a Aimee chce hrát fotbal. Oba jsou docela zvláštní. Někdy mi připadá, jakoby se prohodili. Tobi je kolikrát spíš zamlklejší, kdežto Aimee se na jednu stranu chová jako princezna, typická holka, a na druhou stranu chce s klukama lítat po trávě. Slíbila jsem jí, že až začne chodit do školy, někam ji přihlásím," povzdechla jsem si.

,,Moc nadšeně o tom nemluvíš," zabrblal.

,,Ne, já... Jsem za ni ráda, za ně oba a vždycky je budu podporovat, jen mám o ni strach," špitla jsem.

,,Asi nechápu. Co je na fotbalu špatného?" kroutil hlavou. Sklopila jsem oči. Fakt se mi o tomhle zrovna lehce nemluvilo.

,,Nechci, aby si zažila to co já," nechala jsem větu vyznít do ztracena. Ani jsem se na něj nepodívala, spíš jsem čekala, kdy mu dojde, na co narážím.

,,A ve fotbalovém týmu jsou většinou kluci," doplnil mě. Takže to pochopil. Nadechovala jsem se k další odpovědi, no potom jsem si to rozmyslela a pusu zavřela.

,,Zoe, klidně mluv. Já ti nic neudělám, hlavně teď nepřestávej, prosím. Chci to vědět," přesvědčoval mě.

,,Já vím, že je to ještě dítě a ještě dlouho bude, ale příčí se mi jenom ta myšlenka, že by se okolo ní měl někdo motat. Třeba trenér, nebo potom straší kluci. Nechci ji od toho odrazovat, jen se o ni bojím. Což je docela směšné, protože jsem si vždycky slibovala, že až jednou budu mít děti, nikdy je nebudu vychovávat v prostředí, v jakém jsem vyrůstala já. A přitom jsem je dovedla přímo k Paulovi. Je to úplně na hlavu postavené, mohl jim kdykoliv cokoliv udělat a já to nijak neřešila. Myslela jsem si, že když bude mít jako terč mě, děti nechá, až postupem času mi začalo docházet, že jsem vlastně úplně blbá. Všechno jde do kytek už teď a já mám strach, co bude za rok, za dva. Aimee bude růst a já si nedokážu představit, že by se jí mělo něco stát. Tobiho se odmalička snažím vychovávat, nechci aby z něho byl hajzl, nechci, aby to byl ten typický zlý kluk. Chci aby měl respekt, aby se choval hezky, mile, aby se uměl bránit, aby se pak někdy mohl postavit za ty, co to budou potřebovat, ale já mám prostě pocit, že se mi nic z toho nedaří" setřela jsem si jednu neposednou slzu.

,,Zoe, to vůbec není pravda. Jsi skvělá máma. Když si jenom představím, co všechno jsem ti způsobil, je mi špatně ze sebe samotného. A vím, že už to nikdy nevrátím zpátky a neodčiním, ale můžu ti slíbit, že nedovolím, aby se ti cokoliv dalšího stalo. To samé dětem. Aimee si ohlídám, až bude v pubertě, nespustím jí z očí a jestli někdy potká stejného kreténa jako jsi ty potkala mě, zabiju ho. Normálně ho zabiju. A pokud mi Tobi začne věřit, pomůžu ti i s ním. Můžu ho naučit, jak se bránit, jak se prát, jen mám prostě pocit, že si ode mě chce držet odstup," celou dobu, co mluvil, se mi díval do očí. Jenže ani tak mě to nepřesvědčilo. Co až ho to přestane bavit? Maluje si růžovou budoucnost, ale dobře vím, že mu bude stačit měsíc a děti mu polezou krkem. Potřebují péči a pozornost celý den, nejsem si úplně jistá, že nás za chvíli nevyhodí na ulici. Jenže ani jednu z těchto vět jsem se neodvážila říct nahlas...

Pokračování příště. ☺️ Jsem moc vděčná za všechny ohlasy u předchozích dílů. Děkuji!❤️
A veselé Velikonoce!