Over Again

III.

III.

Přešlápla jsem si z nohy na nohu a netrpělivě vyčkávala, co z něj vyjde. Za tohle mi Kriss zaplatí, bylo to podlé, zlé, ta holka mi má pomáhat, ne mě házet do takových situací.

,,Jsem Marco," konečně promluvil. Nepovídej. Nezaujatě jsem pokrčila rameny, dobře jsem věděla, že to řekl jen proto, abych mu odpověděla stejně. Toho se ale nedočká, já si ho odmítám pouštět k tělu.

,,Víš, že by se hodilo, abys mi odpověděla stejně, že jo?" uchechtl se. Třásla jsem se jako ratlík, nebylo mi příjemné s ním takhle mluvit. Přece ale nejsem takový slaboch, abych tady stála se sklopenou hlavou, musím něco udělat. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Všude kolem byli lidé, přece by si nemohl jen tak něco dovolit.

,,K ničemu ti to nebude. Jestli je tohle všechno, tak já zase půjdu," odsekla jsem a chtěla se dát na odchod. Hmatl mi po ruce.

,,Počkej," upřeně mě pozoroval.

,,Pusť mě," sykla jsem. Opravdu uposlechl, téměř i hned stáhl svou ruku k pasu a omluvně se na mě usmál. Zhluboka jsem se nadechla. Neměla jsem co říct. Když nad tím člověk popřemýšlí, takhle vůbec nevypadá nebezpečně. Jenže zdání někdy klame.

,,Jsou to.. jsou to tvoje děti?" vykoktal ze sebe. Tak jo, teď měla přijít ta část, kdy člověku, co vám prakticky zničil život a zároveň vám dal to nejcennější, máte říct, že téměř pět let vychováváte jeho potomky.

,,Co? Ne! Jsou to... Moji sourozenci! Jo, sourozenci, hlídám je!" vysoukala jsem odpověď. Nejradši bych se šla střelit. Přeměřil si mě nedůvěřivým pohledem.

,,Jseš si jistá? Já totiž... Říkali ti mami," poškrábal se na krku. Mezi námi byla obrovská, několik metrů velká, mezera, kterou jsem vytvořila. Nebudu přece nic riskovat. I když jsi nejsem jistá, že tohle by mi nějak pomohlo.

,,Tak snad ještě vím, jestli mám děti, ne? Navíc jsou to jenom děti, jsou zmatení," plácala jsem jednu kravinu za druhou. Ani úplně blbý by mi nevěřil.

,,Jo fajn, fajn. Já jenomže říkali, že budou mít pět, tak jsem počítal a-"

,,Nesmysl! A vůbec tohle přede mnou nevytahuj. Já ani nevím, proč se s tebou bavím. Měla bych jít," skočila jsem mu do řeči. Tušila jsem, kam směřuje. Začínalo toho na mě být moc.

,,Ne! Počkej, prosím," popoběhl směrem ke mně. Instinktivně jsem couvla.

,,Co ještě?" nechápala jsem.

,,Nemůžeme se posadit?" ukázal na lavičku, která stála hned za námi. Velkým obloukem jsem ho obešla a skutečně se posadila. Jenže na lavičku vedle. Příčilo se mi sedět vedle něj. Navenek jsem nedávala možná nic zdát, ale strach vevnitř mě byl neskutečný. Slyšela jsem, jak si povzdechl a pak si sedl co nejblíže ke mně. Samozřejmě na druhou lavičku. Mezi námi bylo půl metru a opěrátka. Toť vše.

,,Chci se ti omluvit. Já vím, že je asi trochu pozdě, ale-"

,,Já se o tom nechci bavit," přerušila jsem jej. Začínal se mi klepat hlas a já nechtěla riskovat, co by mohlo přijít za chvíli. Třeba bych se zhroutila a to na veřejnosti a ještě před ním nepřipadá v úvahu.

,,Ne, prosím, poslouchej. Chci se ti omluvit. Já už popravdě ani nevím, co jsem na té párty dělal, byl jsem opilý, já vím, že je nesmysl, svádět tona tohle, je to jenom moje vina, ale alkohol na tom má podíl asi taky," utišil se. Z očí mi vytryskly první slzy, což nejspíše zapříčinilo i jeho odmlku. Všiml si toho. Rukávem od mikiny jsem si je snažila setřít, ale marně. Vypadala jsem jako troska a nejhorší je, že jsem si za všechno mohla sama. Sedím vedle chlapa, co mě znásilnil, on mi to sám od sebe připomíná a já to všechno jako blbá husa poslouchám. Byla jsem schopná, nechat si od něj vymýt mozek. Celých pět let jsem přežívala, najednou se musí všechno pokazit.