Píseň dne

12. You Belong With Me II.

Anita naklonila hlavu mírně na stranu. „Tys to snad vážně netušila," zamumlala si víc pro sebe než pro mě. „No nic. Když potkáš Tomáše, vyřiď mu, že neví, o co přichází! Čau."

Jak rychle se zjevila, tak byla i pryč.

Cítila jsem se trochu jako v mrákotách. Nemohla jsem říct kdy, ani jak, ale aplikace zařídila, že ji nechal. Doopravdy to s ní skončil. Musela jsem se štípnout do ruky, abych se ujistila, že se to skutečně stalo. Anita nebyla jen výplodem aplikace. Byla živá, z masa a kostí.

„Slyšely jste to taky?" zeptala jsem se pro jistotu holek. Všechny jako na povel přikývly.

„To je tak skvělý!" radovala se Terka. „Konečně budete spolu!"

Já o tom, na rozdíl od ní tak dokonale přesvědčená nebyla. Jako temný mrak dorazily pochybnosti. „To, že se rozešel s ní, neznamená, že teď bude chtít být se mnou."

Pája si překřížila ruce na prsou. „Kam se poděla tvá sebedůvěra? Vždyť vy dva si tolik rozumíte. Můžeš se jednoduše natáhnout a vzít si ho. Teď už ti nic nebrání, ne?" optala se.

Pohlédla jsem úkosem na slečnu Iluzi, která mi zvesela ukázala oba zdvižené palce. Zřejmě souhlasila s Pájou.

„If you could see that I'm the one who understands you
Been here all along, so why can't you see
You belong with me"

Vysrkla jsem poslední zbytky Laguny a zauvažovala nad dalším koktejlem. „Máte pravdu! Až ho uvidím, tak to mezi námi jednou provždy vyřeším!"

Verča, která seděla naproti mně, se ďábelsky ušklíbla. „Jsem nadšená, že jsi to řekla právě těmito slovy, protože Tomáš si právě támhle u baru kupuje pivo."

Ohlédla jsem se za sebe tak rychle, až jsem si málem hnula s krkem. Stál tam ve svých tmavých džínech a modrém tričku bez límečku. Zrovna platil za nápoj, který byl na takových akcích tak málo oblíbený, že byl div, že ho vůbec měli. Zatraceně!

Otočila jsem se na kamarádky a trochu se přikrčila, aby mě nezahlédl. „Teď mu to nemůžu říct!" zhrozila jsem se.

„Naopak!" bouchla Verča rukou do stolu. „Teď nebo nikdy. Je stopro volný, tobě to sluší, a taky už jsi měla jeden koktejl na kuráž. Ideální moment!" Bylo až hrozivé, jak se Terka s Pájou okamžitě připojily k podporování toho šíleného nápadu.

„Jenže jak to mám udělat?" zeptala jsem se napůl holek a napůl své průvodkyně. Ta ukázala na mixážní pult v prvním patře.

„Pokud mu to nechceš říct, tak mu to nech zahrát. Dobře víš, kterou píseň vybrat," poradila.

Z úst mi uniklo napůl hysterické uchechtnutí. Veřejné vyznání? To snad dělají jen celebrity a blázni, ne? Otravná slova You Belong With Me mi duněla myslí a odháněla pryč mé duševní zdraví. Skoro jako v hypnóze jsem se pohnula.

Nevnímala jsem, co mi do hlavy hustily kamarádky, a automaticky jsem vstala. Aplikace to po mně chtěla, věděla jsem to. Všechno perfektně zapadlo do sebe. A navíc jsem neměla moc co ztratit. Kromě hrdosti. A dobrého kamaráda... Ne! Soustřeď se holka!

„Hned budu zpět," ubezpečila jsem svůj doprovod, včetně výplodu Písně dne a vydala se pryč. Velikým obloukem, abych nepotkala Tomáše, který se začal pomalu proplétat davem pryč od baru, jsem přešla až ke schodům do patra a po nich až ke svému cíli.

Domluvit se dýdžejem nebylo snadné, ale upřímná žádost v hlase, lámaná italština a pětieurovka k tomu, nakonec vyhrály. Sympatický mladík s čokoládovou pletí a náušnicí v uchu byl dokonce natolik laskavý (poté co si strčil peníze do kapsy), že vyhlásil věnování další písně Thomasovi.