Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Mysleli jste si, že peklo neexistuje? Chyba lávky. Já sama jsem to zjistila teprve dnes a mohu vám potvrdit, že to byla ošklivá rána. Důkazem mohu být já sama sedící napůl v depresích na lavičce v areálu Parco della Musica kousek od školy, spolu se všemi mými bývalými partnery. Jak se může tak bláznivá věc stát? Povím vám to.
Píseň dne se mi definitivně rozhodla zničit život i mentální zdraví a vybrala pro mě song Shout Out To My Ex v podání holčičí skupiny The Little Mix. Od božího rána se mi začali postupně zjevovat moje ztroskotané lásky a expartneři.
Jakmile se ta píseň ráno spustila, věděla jsem, že je zle. Měla jsem z toho snad ještě horší pocit než z Rockyho. Co bych teď dala za živého tygra?
Zpočátku to bylo nenápadné. Před domem čekal Jakub, moje první láska ze základky. Vzpomínky do mě narazily rychlostí rozjeté lokomotivy. Bylo to tenkrát tak milé a nevinné. Nosil mi tašku, chodili jsme společně na houpačky na nedaleké hřiště a jednou za čas mi v cukrárně koupil něco dobrého na zub. Já mu za to dovolila, aby o mně mluvil jako o svojí holce. Kde mu teď byl asi konec? Zde v Itálii se mi zjevil přesně tak, jak vypadal v den, kdy jsem mu na konci páté třídy řekla, že jdu na gympl. Měl na sobě džínové kraťasy, příliš velké tričko po bratrovi a ošoupané tenisky. Uši mu odstávaly snad ještě víc kvůli tomu, že ho jeho matka vzala holícím strojkem na ježka, aby mu v létě nebylo vedro.
Kdyby to byl můj první den s aplikací, možná bych si cestou do školy hýčkala myšlenku, že bude Jakub mým jediným průvodcem, ale už jsem Píseň dne tak trochu znala. A skutečně – u školy na nás už z dálky mával Max. Seděl na hraně zádové opěrky lavičky s nohama na místě, kde normálně lidi seděli, za což by ho nejspíš vzala první kolemjdoucí babička po hlavě holí, kdyby to viděla. A kdyby byl skutečný.
Rodiče vybrali Maxovi vznešené jméno Maxmilián ve snaze dát mu do života ještě trochu víc snobství, než už ho čekalo. Jeho otec vlastnil dvě prodejny luxusních vozů a dalo by se říct, že si žili opravdu slušně. Já s ním nechodila kvůli penězům, i když se na toto téma tenkrát šířilo gymplem hodně pomluv, ale hlavně proto, že byl v té době stejně jako já ulítlý na čtení mangy. Japonské komiksy neměly v té době ještě takový úspěch, jako dnes. Jednalo se o záležitost nadšenců, a my trávili hodiny a hodiny čtením, sněním a diskusemi o tom, co mohly postavy udělat jinak. Max se mi v té době zdál děsně cool. Zajímal se o sběratelské figurky, stěny pokoje měl polepené barevnými plakáty. Skončili jsme spolu, když nás jednou jeho nafrnění rodiče načapali, jak se mě Max pokouší nezkušeně políbit před bránou jejich vily. Později toho dne mu zřejmě vysvětlili, že pro něj nejsem dost dobrá a vlastně mě nemá zase tolik rád. Přeříkal mi to tenkrát skoro slovo od slova.
Teď, o mnoho let později, se na mě usmíval, jako kdyby mi nedal kopačky jenom proto, že mu to rodiče nařídili. Abych mu uznala alespoň nějaký kredit, když jsme se loni na jaře náhodou potkali před městským úřadem, kam jsem šla žádat o prodloužení pasu, omluvil se mi. Nechtěl mít tenkrát doma problémy, rodiče do něj šili a on neměl dost sil na to, aby se s nimi hádal. Jeho omluvu jsem, spolu s kávou z blízkého stánku, přijala.
