Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Víte, kdy potkáte v ulicích úplně nejvíc Italů? V neděli ráno těsně před mší. Na rozdíl od práce, do které chodí každý správný Ital ve stylu „jak to vyjde, tak dorazím", poslední den v týdnu musí být všichni na čas v kostele.
A přesně do jednoho takového pěkného davu jsem se ráno dostala. Z domu jsem se plížila s obezřetností partyzána. Pokud chtěli ti maniaci od aplikace válku, měli ji mít, ať už byli tvůrci téhle živé noční můry kdokoliv. Nadávající muži vláčící za sebou manželky, které si narychlo upravovaly účes a peskovaly děti v nažehlených šatečkách, nebyli mým hlavním problémem. Aplikace si totiž vybrala skutečnou výzvu, u které jsem se chtěla jen schovat pod peřinu a probudit se až za dvacet čtyři hodin. Song, který Píseň dne zvolila, rozhodně stál za to.
Ráno se z budíku spustilo Eye of the Tiger; titulní píseň z filmu Rocky a důvod mého vnitřního pláče. Text byl mnohem více neurčitý v porovnání se včerejším výletem do neznámých končin. Mohlo to znamenat cokoliv včetně vypuštění živých tygrů do ulic. Co kdyby chtěla být aplikace doslovná? Obezřetnost byla na místě. Kdyby to jen trochu šlo, zůstala bych celý den preventivně zavřená doma, ale aplikace byla vychytralá. K vlastní hrůze jsem při návštěvě koupelny zjistila, že mi došel toaletní papír. A jediný otevřený obchod v neděli, byl velký hypermarket ve vedlejší čtvrti.
Dostat se na zastávku autobusu bylo obzvláště pikantní. Řeznictví, které se nacházelo ob dva obchody od zelinářství signora Giuseppe, jsem minula velkým obloukem. Přestože měl dnes zavřeno, pokud by se divoká zvířata někde chtěla nasytit, bylo by to bezesporu tam.
Rozhlížela jsem se na všechny strany, takže jsem byla nenápadná jak Eskymák na poušti. Také jsem ale neměla k přehnanému hrdinství důvod. S narůstající paranoiou jsem vletěla do krámu, kde jsem bez okolků zamířila do drogistického oddělení. Nutno ocenit, že tu měli muži i ženy slušný výběr. Byla jsem z domova zvyklá na to, že pánové měli k dispozici jeden gel, který se používal na celé tělo včetně vlasů. Tady byly k prodeji nejrůznější přípravky od sprchových a intimních gelů, přes šampóny, až ke kondicionérům. A muži je nejspíš kupovali, když jich bylo na výběr tolik.
Pokračovala jsem jen o kus dál, kde měli to, co jsem potřebovala. Rodinné balení, které mě mělo zajistit na několik dalších týdnů, bylo ve spodní poličce. Sehnula jsem se pro něj, když se mi za zády ozval povědomý hlas: „Jak tak koukám, za těch pár měsíců se ti pěkně zvětšil zadek!"
Mráz mi přeběhl po zádech. Jestli jsem si ten hlas jen nepředstavovala, byla aplikace mnohem víc krvežíznivá, než kdyby na mě poslala živého tygra.
S maxi balením toaleťáku v rukou jsem se postavila a pomalu otočila. Před policí s čistícími prostředky stál vysoký, svalnatý padesátník ve sportovní teplákovce, který v koutku úst svíral dřevěné párátko. Tento nechutný zlozvyk měl tak dlouho, co jsem ho znala. Posměšně si mě přeměřoval. Instinktivně jsem se narovnala a zatáhla břicho. „Co tu děláte, trenére?" vydala jsem ze sebe něco, co až příliš znělo jako nešťastný vzlyk.
