Píseň dne

1. Dancing Queen

Pokud by moderní společnost pořádala soutěž o nejotravnější zvuk na světě, vsadím se, že bych znala vítěze. A jestli ne přímo vítěze, jistě by se mnou vybraný favorit probojoval minimálně do top deset - budík. Ten děsný tón, který vás vytáhne ze sladkého spánku a uvrhne vás do reality všedního dne. Ať jste si vybrali jakýkoliv zvuk – od cvrlikotu ptáčků, až po rockovou pecku – dopadli byste úplně stejně rozespale.

Já měla v posledních několika měsících to neštěstí, že pokud by mě nevzbudil vřískající mobil, byl by to zaručeně hluk dopravní špičky řádící pod mým oknem. Kdybych si přála příjemné ráno za zvuků poklidné hudby, nesměla bych mít okna na hlavní ulici, kde se okolo půl sedmé sešlo celé město. A jestli Italové něco skutečně milovali, byly to klaksony. A pořvávání. Ráno se tak kruhový objezd pouhých dvacet metrů od vchodu do domu změnil ve válečné pole cyklistů a motoristů.

Jako každé ráno jsem se za kakofonie, která měla k italským sonátám daleko, vyhrabala z postele, abych čelila dalšímu dni na místě, které jsem si já naivka sama vybrala.

Když jsem se na jaře loňského roku rozhodovala, jestli jet na studijní pobyt do zahraničí, viděla jsem svou budoucnost v růžových brýlích. Má očekávání byla nezměrná. Touha po cestování, dobrodružství, samostatnosti bez dohledu rodičů, to vše vedlo k tomu, že jsem se ocitla tam, kde jsem teď. V severoitalském městě střední velikosti, o kterém jsem poprvé slyšela až při vydání seznamu míst, kam bylo možné podat přihlášku.

Mně osobně stačil ke štěstí fakt, že to bylo v Itálii. Co na tom, že italsky neumím? Kdyby každý jel jen do zemí, jejichž jazyk ovládá, nikdo by nikdy nejel třeba do takového Finska. A jaká je to prý pěkná země! Údajně tam pořádají výpravu za polární září v rámci výletu pro nováčky. My v Itálii nesledovali noční oblohu, zato jsme šli na pizzu. To bylo taky bezva.

Naneštěstí po úvodním týdnu už to taková radost nebyla. Přijela jsem na začátku letního semestru s tím, že pokud má člověk jet do slunné Itálie, musí to udělat jedině v letním semestru. Moře, zmrzlina a tak. Škoda, že mi nedošlo, že takzvaný „letní semestr" začíná v únoru. Víte, jaké je v měsíci oslavujícím svatého Valentýna počasí na severu Itálie? Zatracená zima! Vybavená kufrem plným džínů a svetrů namísto letních šatiček jsem vyrazila vstříc svému velkému dobrodružství.

Doufala jsem, že se mi poštěstí, a najdu si v nové domovině nějaké zahraniční přátele a bude to prostě super. Už jsem se viděla, jak budu poznávat nová místa, užívat si života, jíst těstoviny, pít k nim perlivé víno a celkově to bude jako z pohádky.

Po třech měsících tady jsem mohla říct jedno – na začátku května už tu není tak hrozná zima.

Tady samozřejmě přeháním. Nebylo to tak, že by to tu bylo kdo ví jak příšerné. Koneckonců sehnala jsem ještě před svým příjezdem přes internet ubytování, které opravdu existovalo, a neokradl mě žádný podvodník, jako se to stalo mojí kamarádce Tereze. Chudinka měla vážně smůlu. Chlápek jí přes net nalhal, že jí pronajme pokoj ve studentském bytě, nechal si poslat zálohu čtyři sta éček, a když Terka přijela, kde nic, tu nic. Naštěstí pro ni se nakonec uvolnilo místo na školní ubytovně, takže z ní nebyl bezdomovec. Sice sdílela pokoj s třemi dalšími děvčaty, platila tam to samé, co já za vlastní pokoj a večerku měla v jedenáct, ale bohužel nebyla v pozici, kdy by si mohla stěžovat. Mimochodem s tou večerkou nežertuji, opravdu se tam s úderem jedenácté na hodinách kostela uzamkly hlavní vchodové dveře a kdo zůstal venku, měl až do šesti ráno smůlu.

Abych se ale vrátila k tomu budíku. Jeho otravně pípavý zvuk mě stejně jako každé ráno vytrhl z příjemného snění. Bývala bych si chtěla ještě chvíli pospat, ale úděsně neosobní zvuk připomínající sirénu, mě nenechal na pochybách, že byl čas vstávat. Natáhla jsem ruku hlouběji pod polštář, vylovila mobil a utnula tu příšernou věc. Byla účinná, o tom nebylo pochyb, ale těžko říct, jestli to stálo za ty nervy hned po ránu.