Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Každý, kdo někdy prožil rozchod, neopětovanou lásku nebo zradu od svého partnera ví, že se v takových životních situacích musí na playlistu těchto nešťastníků objevit nějaká tesklivá píseň plná emocí. Kvůli mým prvním láskám a později především zradě Dana jsem si na ten svůj přidala hned několik takových kousků. Bylo tedy jen otázkou času, než se některý z nich v Písni dne objeví.
Uznávám, mohlo být hůř. Ed Sheeran ještě nebyl tím nejdepresivnějším, co mi mohla zlovolná aplikace nabídnout. Na druhou stranu jsem neměla jistotu, že se to nestane v příštích dnech či týdnech.
Ať jsem svůj mozek trápila, jak jsem chtěla, nenapadalo mě, kdo by na mě mohl dnes čekat. Při zpětném pohledu se všechny iluze (dokonce včetně trenéra Pavla) daly předvídat. U Happier tomu bylo jinak. Ani při čtení textu, ze kterého se mi stahoval žaludek nepříjemným podezřením o denním cíli, mi nenaskočil jediný nápad na průvodce.
V bytě se nikdo nenacházel, dokonce ani cestou ke škole. V pozadí sice píseň velmi tiše vyhrávala, ale jakákoliv podezřelá osoba v nedohlednu. S pocitem, že by mohlo nastat poklidné dopoledne, nade mnou vyhrála touha po pravé italské snídani. Ta se většinou skládá z horké kávy s mlékem (po poledni si, podle místních zvyklostí, mléko do kávy lije už jen barbar) a sladké briošky s krémem. Jeden takový podnik, provozovaný naproti fakultě, jsem čas od času navštívila. Obsluhovali tam přívětiví lidé, navíc v nabídce měli široko daleko nejvíc druhů pečiva. Jednalo se o příjemné místo se žlutě vymalovanými zdmi, na kterých visely velké plakáty zobrazující méně známé italské památky a přírodní parky, a kde byly malé stolky s židlemi namačkané tak blízko u sebe, že nemohly splňovat žádná protipožární ani bezpečnostní opatření.
Zatímco jsem si u vitríny vybírala příděl kalorií na několik příštích hodin, začal mi věnovat pozornost starší prodavač. Byl tu zřejmě nový, ještě jsme neměli možnost se setkat. Objednala jsem si italsky (jedna z mála situací, ve kterých jsem se cítila po miliontém opakování silná v kramflecích) košíček s vanilkovým krémem, ozdobený spoustou čerstvého ovoce a velkou kávu s mlékem.
Energický stařík na mě mrknul přes pult, zatímco přendával pečivo na talířek. „Odkud jste?" optal se.
Měl kliku, že tuhle frázi jsme už na jazykovém kurzu brali. Jako bonus jsem si byla naprosto jistá, že vím, kam bude rozhovor směřovat. S touto otázkou přišly pro mé krajanky vždy stejné reakce. „Jsem Češka," připustila jsem neochotně.
Abyste rozuměli, v italštině se vyslovují slova „Češka" a „slepá" prakticky stejně, takže pokud chce jakákoliv dáma zlepšit Italovi den, stačí mu říct, odkud pochází a o zábavu je postaráno.
I v tomto případě jsem se nespletla. Chlapa to rozesmálo. „Neříkejte! Na to nevypadáte! A kdepak máte pejska a hůl?" Otázku pochopitelně doprovázelo umělecké ztvárnění, za které by se nemusel stydět ani herec makající v národním divadle na poloviční úvazek. Stařík ještě párkrát vesele zahýkal, než si utřel slzu od smíchu. Natolik ho vlastní fór rozparádil.
