Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Všem, kteří četli předešlou desátou kapitolu při jejím prvním vydání (1.5.2021), doporučuji si znovu přečíst její konec. Nastala drobná autorská změna kvůli odlišné volbě písně a nechci nikoho zmást.
Čím jsem starší, tím víc jsem si jistá, že na zádech spí jen herci ve filmu, těžce nemocní lidé na nemocničním lůžku a Japonci. O té poslední možnosti mě mezi řečí zpravila moje japonská spolubydlící Keiko. Byla to jedna ze zajímavých kulturních informací, které jsem se za svůj pobyt v Itálii dozvěděla. Tuto konkrétně při naší společné sníčeři – kombinaci snídaně a večeře. Keiko jakožto budoucí astronomka, pracovala na svém výzkumu především v noci a domů se vracela k ránu. Pravidelně jsme se tedy vídaly v malé společné kuchyňce v době, kdy ona jedla něco lehkého před spaním, zatímco já loutala své cereálie s mlékem.
Nejinak tomu bylo i dnes. Keiko ohrnula nos nad vločkami, a já na oplátku nedokázala pozřít nic z její pečlivě připravené bento krabičky, do které si dávala většinu jídel.
"Dreaming about the day when you wake up and find That what you're looking for has been here the whole time"
Byla jsem ráda, že jsem jí mohla čelit až po prvotním šoku z ranního spuštění písně. Nebyla zrovna sdílný typ, takže by pravděpodobně neocenila mou rozervanou duši, která se pohybovala mezi pocitem štěstí a hrůzy z toho, co pro mě osobně dnešní song znamenal.
„Slyšela jsi o té Párty pod širým nebem? Půjdeš tam?" optala jsem se zdvořile, ačkoliv jsem odpověď znala dopředu.
„Ne," zakroutila mírně hlavou, „budu pracovat."
Překvapení se nekonalo. „Vždyť je pátek."
Celá se rozzářila, než dokonalým grifem zvládla hůlkami nabrat trochu rýže i s bílou ředkví. „No právě! Úplně volný teleskop!" Někteří lidé byli zkrátka příliš velcí workoholici na to, aby bylo možné je přemluvit k nějaké zábavě. Popřála jsem jí úspěch s výzkumem, sladké sny (říkat dobrou noc v devět ráno se mi zdálo nevhodné) a šla se připravit do školy.
"But she wears short skirts I wear T-shirts She's Cheer Captain, and I'm on the bleachers"
Píseň dne se mě možná mohla snažit vehementně přesvědčit, že bych měla vyměnit svá pohodlná trička za něco víc sexy, ale já se s tou představou zkrátka nedokázala ztotožnit. Nebyla jsem typ pro krátké sukně. Na to jsem neměla nohy, zato jsem měla stehna, co se odírají o sebe navzájem a působí bolestivá muka. Kdo nezažil – nepochopí.
Průvodce, lépe řečeno průvodkyni, jsem zastihla na autobusové zastávce poté, co jsem pokorně snědla plátek šťavnatého ananasu od signora Giuseppe. Ten byl nadšen mým nově nabitým, z mé strany stále spíše předstíraným, sebevědomím ohledně ochutnávání různých druhů ovoce, a nabízel mi ochutnávky s ještě větší vehementností. Chudák, zmátlo ho, že jsem v úterý měla za úkol zkoušet nové věci.
