Z Alexova deníku

25. Kapitola - Výslech

V Marysville jsme Monty Pepu dostali na policejní stanici a tam jsme řekli, co všechno nám dělala. Samozřejmě taky to, že v tom nebyla sama. Policistům jsme dali stroj vesmírného přeletu. Monty Pepu jsme zase pomocí sušené zvětšili, aby vypadala jako člověk. Vzali si ji na výslech.

„Paní Monty Pepo, proč jste to dělala?" zeptal se policista.

„Slečno Monty Pepo," řekla Monty.

„To je jedno, o to tady nejde," okřikl ji policista. „Mohla byste prosím vás odpovědět na mou otázku?"

„Prvně jsme založili léčebnu s paní Jardariášovou a měli tam být odváženy děti z celého světa, které mají nějaké superschopnosti a my jsme chtěli zjistit, proč to tak je, že někdo je jako superhrdina. Pak jsem začala dělat učitelku a Gertruda Jardariášová také a ona byla ředitelka a já jenom zástupkyně. Vždycky byl někdo výš než já, ale já jsem měla být ta nejlepší. Ta první ve všem. Ale já byla jenom ta druhá. U nás ve škole se objevil žák, jistý Joey Romer a já jsem zjistila, že Romer umí číst myšlenky, takže se dozvěděl o léčebně. Nezbývalo než ho zabít. Pak jsme ho dostali do léčebny, jenomže ty lidi z jeho party zajímalo, proč jsem mu to udělala, a tak se dostali taky do léčebny, já jsem o tom věděla, že se tam chtějí dostat, tak jsem jim tam připravila stroj vesmírného přeletu a už byli na Arpádu. A jak se někdo do léčebny dostane, už se nikdy nedostane ven. Tedy buď se vyléčí a pak odejde nebo sám od sebe zemře. Když se tam dostali, bylo jich šest. Teď se vrátili a jsou pouze tři. Chtěla jsem se tam nechat žít, protože by tam časem stejně zemřeli. Ze začátku se snažili utéct, ale já měla své poskoky, kteří mě informovali – pana Gremlina. A tak jsem se zarazila. Ještě před prvním útěkem umírali jako na běžícím páse. Jeden za druhým. Po jejich nepovedeném útěku jsme je nechali žít a oni si poklidně žili tři skoro čtyři roky v léčebně. Proč vám o tom vlastně vykládám?"

„Co ty injekce, jak jsem se dozvěděl od dětí," zeptal se policista.

„To bylo jenom proto, aby se necítili odstrčeni, ostatní děti je dostávali také."

„Asi nemá cenu vás dál vyslýchat, půjdete s námi. Děti, vy se vraťte domů za rodiči."

„Pane," řekl jsem, „my nemáme rodiče, Monty Pepa je zabila a mimochodem už nejsme děti, už nám bylo osmnáct."

„Tak běžte za svými prarodiči, co já vím, hlavně už zmizte," řekl policista.

Bylo mi líto, že to končí, bylo to super. Být s přáteli celou dobu, ale zase mi nebude chybět Monty Pepa a všichni z léčebny. Kira mi bude chybět. Už to nebude jako dříve, protože teď už nemám sestru. Chybí mi Bobři v původním složení. Já, Dylan, Lila, Norma, Bradley, Kira a Joey.

„Budeme se bavit dál?" zeptal se Dylan.

„No jasně, proč bychom se nebavili, akorát Dylane, teď nechci žádný vztah, takže budeme jenom kamarádi," řekl jsem.

„Lidi, mám vás ráda," rozbrečela se Lila a obejmula nás.

Deníčku, tak to jsme byli my a naše léto.

O třináct let později

„Alexi?" zeptal se mě neznámý muž.

„Známe se?"

„Dylan, Dylan Wilholm," řekl s nadšením.

„Dylane, tebe jsem dlouho neviděl," řekl jsem. „Ty jsi ale vyrostl."

Pak jsme si hrozně dlouho povídali a potom se mě zeptal: „Máš teď někoho?"

„Ne, nemám nikoho."

Dylan se usmál: „Tak to můžeme někdy někam zajít, co?"

„No jasně," měl jsem radost.

„Tak zítra večer v restauraci naproti tvému domu, kde jsi bydel jako dítě? Restaurace U Krorona a Ulriky."

„Dobře, tak zítra v sedm."

Párkrát mě pozval na rande a pak jsme spolu chodili. Zase ten krásný vztah jako tenkrát. Nastěhoval jsem se k Dylanovi do bytu.

Po měsíci společného soužití mi chtěl něco říct.

„Alexi, jsme spolu jenom chvíli, je to asi úplně hrozně ujetý nápad, ale já tě miluji." Kleknul si přede mě. Já byl hrozně šťastný až jsem se rozbrečel. V duchu jsem si říkal, až se mě na to zeptá, řeknu ano. Vyndal z kapsy krabičku, do které se dávají prsteny. Připadal jsem si jako v nějakém filmu. Pomalu krabičku otevíral a bylo to tady, on to řekl. „Alexi, vezmeš si mě?"