Z Alexova deníku

9. Kapitola - Druhý pokus

Včera večer se nám nepodařilo najít náhradní součástky do stroje vesmírného přeletu. Hned jak jsem se nasnídal, řekl jsem ostatním, – teď už jen Lile, Dylanovi a Normě – že dneska odpoledne mám injekce a nějaké testy, tak ať mě nehledají. Musel jsem zalhat, protože Norma nás nespouštěla z očí, a když už tak nás nechala alespoň si dojít na záchod, ale ve dvojicích.

Já chodil na záchodky s Dylanem, se kterým jsem prožíval velice romantický vztah na neúplně romantickém místě. V duchu jsem si přál, abychom já a Dylan zůstali na živu a mohli spolu být dál.

Ale abych se vrátil k tomu, proč jsem zalhal Normě. Ve skutečnosti jsem měl celý den volno a chtěl jsem to najít sám, nechci aby se ostatním něco stalo a navíc když Norma chce abychom chodili pohromadě, tak by tam už vůbec nevkročila.

Lila už znovu ztratila svého kluka. Každé odpoledne chodí s Normou do jablečného sadu vedle hřistě. Je jí tam dobře. Ty chvíle - když je Lila v sadu a Norma samozřejmě s ní, protože nikdo nikam sám ani na krok – já úplně miluji. Jsem sám s Dylanem, takže máme čas jen pro sebe.

Po obědě jsem se naprosto sám bez doprovodu ostatních vydal na děsuplný hřbitov, kde zemřel náš kamarád Bradley. Začal jsem hledat, kopat, hrabat, ale půlkruhy jsem nikde nenašel. Otočil jsem se směrem na velkou kamenou modlitebnu sv. Hortenzie Jardariášové van Foliva a na střeše ležely nějaké třpytící se dvě malé věci. Vešel jsem dovnitř kaple, jestli se nedá nějak projít a taky že to šlo. Jenomže uprostřed kaple ležel spící Fjodor. Úplně jsem se zděsil, když jsem ho viděl, ale naštěstí spal. Pomalu a tiše jsem za sebou zavíral dveře, aby to neprobudilo to monstrum, ale ty dveře bouchly ještě víc než kdybych je zavřel normálně a zelené zvířátko se samozřejmě probudilo. Utíkal jsem k ochozu nahoru, abych vzal ty součástky a šel pryč, ale Ingemarův roztomilý mazlíček se mi zakousl do nohy. Kopl jsem ho do hlavy a rozběhl se nahoru, ale Fjodor mi byl v patách. Vylezl jsem na střechu kaple a monstrum mě shodilo na kolena. Já jsem doplazil pro součástky, které jsem hledal, ale to se už Fjodor připravoval mě zakousnout. Otevřel tlamu a ukázal mi své obrovské a špičaté žluté zuby...

Ve stejnou dobu Lila a Norma

„Když on mi tak chybí," uplakaně řekla Lila

„To zvládneš," uklidňovala ji Norma, „s Dylanem si to taky zvládla."

„Jenomže když se nám Dylan přiznal byl tady ještě Bradley, který gay nebyl a teď tady jsou jen dva teplouši, já a ty."

„To máš zase pravdu, ale třeba se ti Bůh smaží tímto naznačit, že bys teď měla být chvíli sama. Tak měla si Alexe, ten se s tebou rozešel, protože to asi už o sobě věděl, pak si se snažila o Dylana a pak ti umřel Bradley, no není to divný?"

„Normo, ty jsi věřící?" zeptala se Lila.

„Ano, to je jedna z mála věcí, co o mně nevíte."

„Můžeme se zajít kouknout na hřbitov, na místo, kde umřel Bradley?" zeptala se Normy Lila.

„Když myslíš, ale abys mi zase nebrečela," odvětila Norma.

Došly tam a viděly mne na střeše jak mě chce sežrat Fjodor.

„Lilo, dělej, musíme mu pomoct," zařvala Norma.

„Pomóóóc!" volal jsem.

Fjodor se stále více přibližoval, stejně jako před par dny Dylan, ale to bylo něco jiného. Norma vyběhla na střechu a praštila tu nechutnou příšeru přes záda mojí basebalovou pálkou. Pak jsme společně Fjodora strčili ze střechy a on spadl na kamenné kříže u hrobů.

„To si děláš srandu, Alexi," zlomila se na mě Norma, když jsme slezli dolů, „že ty jsi žádné testy neměl?"

„Ne, neměl, chtěl jsem najít součástky do toho stroje."

„A máš je?" zeptala se Lila.

„Ano, mám."

„Už pojďte, půjdeme na pokoje, už začíná být tma. Zítra to dáme Peregrin a ona nám snad řekne víc."