Z Alexova deníku

10. Kapitola - Zlý sen

Ten večer jsme se my zbývající rozloučili a šli jsme spát. Já jsem nemohl usnout

Dylan usnul hned a mně když se to také podařilo, zdál se mi šílený sen. Tady z léčebny nás naložili do nějakého černého SUV a odvezli mě a Dylana na nějaký útes. Byla černočerná tma a nebylo vidět ani na krok. Když nás vyložili, na útesu se rozsvítilo a bylo vidět, jako tam stály Monty Pepa a Jardariášová a hlasitě se něčemu smály.

„Má paní Jardariáš, přivezl jsem ty chlapce," prohlásil nějaký muž v černém.

„Děkuji, Jorgo, teď jděte do auta a neposlouchejte," přikázala mu Jardariáš.

„Ano, má paní," řekl ji Jorga a šel.

„Co tady děláme?" zeptal se ještě v klidu Dylan.

„Do toho vám nic není," odpověděla Monty Pepa.

„To teda je hodně, ty Miss špatně oholený nohy," řekl jsem.

„To sis dovolil hodně chlapečku," rozzuřeně odvětila Monty Pepa.

„Kámo, ty máš IQ jak já vysoký podpatky a to nosím tenisky blbko," zařval na ně Dylan a zasmál se, ale Monty a Jardariášový do smíchu úplně nebylo.

„Haha," řekla ironicky, „vtip je stejně starý tak tři roky, ale stejně si mě urazil. A ještě nejsem žádný tvůj kámo, já jsem vážená paní Monty Pepa."

„No jo, ještě je tady Gertruda," zasmál jsem se a pak jsem pokračoval, „málem bych tě přehlédl, jak jsi malá."

„Chlapče, netykej mi, já jsem totiž někdo, já jsem paní Jardariášová."

Dylan se na mne ustrašeně podíval. „Co tady vlastně děláme?"

„Už se nám nehodíte, jste k ničemu, stejně jednou umřete, tak proč si to nepřiblížit, že?" řekla Monty Pepa.

Monty Pepa a Jardariášová nás chtěly zabít a shodit z toho útesu. Jardariášová chytla mě a Monty zase Dylana a dovedly nás nakraj útesu. Pohled dolů byl přímo vraždící, i když byla tma a nic nebylo vidět, tak jsem si to zvládl domyslet. Prvně shodili Dylana a až potom mě.

Ráno, když jsem se probudil, jako každé ráno jsem si povídal s Dylanem a ten byl dneska celý vyplašený.

„Copak se stalo?" ptal jsem se ho.

„Měl jsem zlej sen."

„A o čem to bylo?"

„O nás dvou, Jardariášový, Monty Pepě, nějakým Jorgovi a byli jsme někde na nějakým útesu. Ze začátku jsme Monty a Gertrudě nadávali jako Miss špatně oholený nohy a ony se pak naštvaly a strčily nás dolů."

„To je divný, mně se zdálo úplně to samý," řekl jsem.

„Co když se to stalo doopravdy?" zeptal se mě Dylan.

Chtěl jsem vstát, ale nešlo mi to, protože mě bolela noha. Tak to bylo jasné, stalo se to doopravdy, protože co jiného bych dělal v noci. Dylan byl ještě více zničený než já. Asi proto, že padal první a můj pád zbrzdilo jeho tělo.

Někdo klepal na dveře.

„Dobrý den, tady Jorga," řekl Jorga z toho snu.

„Dobrý den, pojďte dál," pozval ho Dylan.

„Chtěl jsem vám říct, že jste přežili jen proto, že můj kamarád dal velkou měkkou matraci, na které spí Arpádští obři a ta trochu zbrzdila váš pád."

„Aha, tak to je od vás milé," řekl jsem.

„Bolí vás něco?" zeptal se Jorga.

„Mě bolí noha," řekl jsem mu.

„Ukaž, kouknu se na to, dříve jsem býval doktor," sdělil nám Jorga. „Máš to jen naražené, za pár dní to bude v pohodě. A co ty?"

„Já jsem asi v pořádku, pane," řekl Dylan.

„Opravdu?" ptal se znovu Jorga.

„Ano."

Když Jorga odešel dobelhal jsem se do bufetu, kde jsme se měli sejít s Peregrin.

Mezitím vstávaly i holky a ptaly se nás co se nám stalo.

„Ale, to nic, to je na delší vyprávění," řekl jsem jim.

„Že vy dva jste to zase dělali a praskla pod vámi postel?" zasmála se Lila.

„Nech si ty svoje blbý fóry," řekl jim Dylan.

„Tak co se vám stalo?" zeptala se znovu Norma.

„Prostě a jednoduše nás Monty Pepa a Jardariáš shodili z nějakýho velkýho útesu poblíž léčebny. Jediný co si celý pamatuji, tak to, že jsme tam přijeli velkým černým SUV, a že to řídil nějakej Jorga," odpověděl jsem jim.

„Zas ta zlomyslná mrcha Jardariáš," řekla Lila

Holky nám pomohly se dostat k bufetu a před bufetem jsme si s Dylanem sedli a vyčkali než přijde Peregrin.