Z Alexova deníku

2. Kapitola - Minulost a vražda

Poslední červnový den dopoledne jsem byl naposledy ve škole jako nováček na střední a my se zase museli učit – matematiku, zeměpis a nakonec vysvědčení a pak hurá domů. Naše parta si nakonci školního roku začala říkat Bobři. Neptej se mě, jak to vzniklo. Abych se vrátil zpátky ke škole, na matematiku nás po celý rok učí paní, i když možná spíš slečna Jardariáš.

Gertruda Jardariášová pochází z nějakého rodu skotských čarodějnic. To by vysvětlovalo to její chování, když jde po chodbě. Najednou se zastaví na místě a řekne: „Žukelína nastasja etel dag." Jak říkám, je divná a od prvního pohledu na ní by člověk zjistil, že je čarodějnice. Docela se divím, že na nás ještě nezkusila takovou tu magii nebo ty čáry a kouzla.

Jardariáš má postavu takovou... no prostě je mírně při těle, mírně úplně ne, dobře je tlustá, měla by hubnout. Její dlouhé hnědé zacuchané vlasy sahají skoro až na zem. Oči nevím jaké má, protože se jí tam radši nedívám, protože by zase řekla: „Žukelína nastasja etel dag," a to vážně nepotřebuji poslouchat. Její ústa jsou obrovská (lepší název pro ně bude chřtán). Prsa má povislá dolů a zpravidla nenosí podprsenku, protože jak by řekla ona: „Podprsenka je jen pro ženy, co se stydí ukázat své poprsí. Já jsem žena, ale podprsenku nosit nebudu." Jak říkám, je divná. Někdy by mě zajímalo jestli kalhotky taky odmítá. Její šílené boty na podpatcích co klapají, jsou slyšet na sto tisíc kilometrů daleko. Jen když je léto, tak to vystřídá za sandály s bílými sportovními ponožkami. Každý den má na sobě to samé. Hrozné hnědé šaty co vypadají jako mikina XXL. V pravé kapse má zapalovač a cigarety a v té levé nosí paralyzér. Nikdo nevíme k čemu ho má, ale nikdo se nikdy neodvážil a asi ani nikdy neodváží se zrovna jí na to zeptat.

Každopádně, před hodinou jsme my Bobři – naše parta - šli na chodbu a u kabinetu paní Jardariáš jsme slyšeli její divný rozhovor s panem školníkem Ruplem a povídali si o Joyem.

„Nemyslíte si Gertrudo, že to od vás nebylo moc kruté? Co si o nás pomyslí Romerovi?" řekl jí Rupl.

„Do toho vám nic není, a kdyby něco, udělala mu to Monty Pepa a vůbec, já se o to postarám," řekla a pyšně se začala procházet po svém kabinetu.

Kira před dveřmi začala křičet a brečet, že Joeyho zabili. Ujišťovali jsme ji, že to není možné.

V tom, ale vyšla paní Jardariáš ze dveří svého doupěte a zeptala se: „Co tady děláte?"

Hrozně jsem se lekl a odpověděl jsem: „My jdeme jen na záchod."

Jardariášová se zamračila: „Vy nevíte, že sem mají děti vstup zakázán?"

„Ano, víme, že sem nesmíme, ale my jen jdeme na záchod," odpověděl ji velice rázně Dylan.

„No dobře, ale teď už zmizte, nechci vás tu ani vidět. Já si vás pohlídám." řekla a zavřela dveře.

My jsme ale nikam neodešli a dále jsme poslouchali její hovor s panem školníkem o Joeym. Pořád nám hlavou vrtala otázka, kde je Joey. Všichni mysleli na to samé a to na to, kde je Joey. Bobři se dívali na mou vzlykající sestru Kiru. Bylo mi jí líto, ale pořád to neznamenalo, že Joey je mrtvý. Třeba jen zaspal a nestihl dojít školy a doufal jsem v to, určitě už byl na cestě, ačkoliv podle rozhovoru paní Jardariáš s panem školníkem Ruplem to úplně nevypadalo.

V tom jsem zaslechl jak paní Jardariáš říká školníkovi: „Rychle běžte na záchod a odneste ho pryč. Projděte to zadním vchodem mé kanceláře, ať vás nikdo nevidí. Tělo odneste do velkých kovových dveří a položte ho tam a nechte ho ležet, pak se o to postarám.