Z Alexova deníku

3. Kapitola - Kolečko

V noci z posledního června na první červenec jsme se my děti domluvili, že si dáme sraz přesně v půlnoci u naší školy. Já s Kirou jsme tam byli jako první a ze školy se ozývaly takové hlasité strašidelné zvuky. Jakoby tam někdo křičel nebo někdo někoho mlátil. Určitě to byla Jardariášová, třeba si šla čistit zuby. Naštěstí pak už se začali scházet ostatní a my se neměli čeho bát. Všichni jsme byli ozbrojeni – já měl baseballovou pálku, Bradley v popelnici našel starou bouchačku s nějakými náboji, Dylan měl zápalky - kdyby tam někdo byl, prý ho podpálí – a Kira, ta si vzala kleště od nás ze zahrady, kdyby škola byla zamčena nějakým řetězem.

Jakmile jsme vešli do školy, přední hlavní dveře se zabouchly. Pochodovali jsme dál za naším cílem zjistit, proč to tomu nebohému Joeymu udělaly. Norma zaslechla nějaké kroky. Otočila se a tam se procházel nějaký člověk. Veliký a svalnatý člověk nebo alespoň tak vypadal ve svém stínu. Báli jsme se a začali jsme utíkat, ale temný stín neznámého člověka nás dohnáněl a my zjistili, že to je jen pan školník, co jde zavřít hlavní dveře školy.

Koukal na nás takovým nechápavým pohledem. „Co tady děláte děti, takhle v noci?"

„My jsme si tady jen zapomněli nějaké sešity, tak si je jdeme vyzvednout," odpověděla mu na jeho otázku Norma.

„Padejte, ať už vás tu nevidím," zařval na nás a my utíkali, jak jen nám síly stačily.

Zvuky co jsem slyšel zvenku se vracely. Více a více se přibližovaly. Byla to Jardariášová, a jak říkám, šla si čistit zuby.

V místnosti, do které jsme mířili, se ještě svítilo. Uvnitř nebyla ani noha, což bylo štěstí, protože jsme se nemuseli tolik plížit. Dveře, které vedli k obrovské kovové bráně zůstali otevřené. Vešli jsme do poměrně veliké místnosti, kde se nacházela obrovitánská kovová brána, o které každý mluvil, na výšku mohla měřit tak dva metry a půl a na šířku měla odhadem pět metrů. Kira k ní došla a odštípla z nich velký rezavý řetěz, který ji držel zavřenou. Brána vydala hlasitý vrzavý zvuk a nebylo to nic příjemného. Za velikými dveřmi se nacházela nějaká dlouhá chodba osvětlená zářivkami co mívají ve strašidelných filmech či seriálech. Některé svítily nebo blikaly a některé byly zhasnuté nebo rozbité. Kolem starých blikajících světel létaly mouchy a další malý hmyz. Vypadalo to jako v nějakém hororového filmu. Nakonci dlouhé strašidelné chodby byl starý výtah, kterým jsme se dostali o patro níž. Když se výtah otevřel a my vystoupili, uviděli jsme na zemi ležet malý kroužek, který se skládal z takových dvou malých půlkruhů.

„Do prdele," zářval Dylan, „kvůli tomuto malýmu skoro ničemu se sem trmácím v půlnoci?"

„To jsem mohla v klidu spát, nepotřebuji vidět nějaký malý zasraný kolečko," zlobila se Lila.

V tom se ale ozvala Norma: „Já si myslím, že to nebude jen malý bezmocný kroužek, v tom bude něco víc."

Sáhla na to a to malý zasraný kolečko, jak by řekla Lila a to ji vtáhlo dovnitř. Všichni jsme začali ustupovat, my se vážně báli. To malé bezmocné nic, byl asi nějaký stroj nebo tak něco.

„Nemůžeme tam Normu nechat," řekl Bradley, „musíme jít za ní."

„Já nikam rozhodně nejdu," řekl Dylan.

„Vy chcete, aby Norma dopadla jako Joey a vy už nechcete Normu nikdy vidět? To si říkáte kamarádi? Nechali jsme Joeyho smrt jen tak ležet a dělali jsme, jakoby se nic nestalo? Ne, nenechali. Teď se snažíme najít důvod, proč to Gertruda Hedvika Jardariášová udělala. Takže nenecháme odejít pryč z tohoto světa i Normu. A jestli vy nejdete, tak já Normu zachráním sama," promluvila k nám všem Kira a z psychicky labilní holky, která ztratila toho svého pravého muže se stala dívka, která měla odvahu najít Normu a Jardariášův důvod, proč zabila Joeyho.

Jakmile to Kira dořekla, zeptala se, kdo jde s ní.

„Já jdu určitě," řekl jsem.

„Já taky, nenechám tam Normu jentak," řekla Lila.

„Jdu taky," ozval se Bradley, „je to moje sestra, nemůžu to dopustit, aby se jí něco stalo."

„Co ty, Dylane? Jdeš s námi?" zeptala se ho Kira.

„Moc se mi nechce, ale nejsem debil, abych nechal svou kamarádku zemřít," odpověděl jí Dylan.

Společně jsme odříkali týmový pokřik a postupně jsme naskákaly do malého kolečka, které se potom rozpadlo na dva půlkruhy a rozbilo se.